Sloní chobot
Skála Sloního chobotu u řeky Li připomíná tvarem slona, který pije z řeky. Protože ta podobnost ale není až tak zřejmá, mají pro jistotu v parku desítky sošek slonů na každém rohu. Dokonce i lavičky nestojí na nohách, ale na malých slonech. Podle pověsti se jedná o slona Nebeského císaře. V čase jeho dobývání země měl slon při zajišťování potravy práci tak namáhavou, že z toho onemocněl, a nebýt péče rolníků, nepřežil by. Vděčný slon zůstal na zemi, aby lidem pomoc oplatil. Nebeský vládce se ale zlobil a jednou, když slon pil, proměnil ho ve skálu.
Yangshuo
Další den jsme vyrazili do všemi doporučovaného města Yangshuo a snad právě proto, že ho v průvodci tak chválili, očekávali jsme, že uvidíme něco jako zázrak. Najít autobus jedoucí tam bylo překvapivě snadné, jeli jsme hodinu mezi lesy a mondénními bizarními kopci a vystoupili uprostřed městečka, které dýchalo atmosférou baťůžkářského ráje. Trvalo to pouhých pár sekund, než po nás vystartovala malá drobná Číňanka, která hned nabídla své průvodcovské služby. Snadno jsme se domluvili, posadila nás na autobus, že se svezeme do vesničky, odkud splujeme na loďce nejkrásnější kus řeky Li. Ve vesnici na nás už čekal chlapík, který nás zavedl k řece.
Plavba po řece Li
Projížďku po řece Li prý musí aspoň jednou za život absolvovat každý Číňan – teď tu s námi jeli čtyři a pak ještě další dva běloši. Počasí opravdu nebylo výletní – pošmourno, ocelově zachmuřené nebe a vlezlá zima. Homolovité kopce se jako nehmotné stíny zdvihaly po obou stranách, Číňané asi napínali fantazii, seč mohli, aby v těch tvarech viděli nějaká zvířata, ale pro mě to byly prostě obyčejné kopce, sice pozoruhodné, jedna ze světových atrakcí, jak se dá zřejmě dočíst v každém cestopise o Číně, ale pořád jenom kopce a i zrcadlení ve vodě bylo jaksi pohádkově asiatské, ale nic, z čeho by se člověk posadil na zadek. Možná za to mohla ta zima…
Toto je tao
Asi po hodině plavby jsme udělali otočku a šofér nám ukázal obal od sušenek, na kterém byl snímek kopců nad řekou. Přesně ta scenérie, kterou jsme měli před očima. Bylo jasné, že toto je vrchol naší plavby. Vrchol výletu ale následoval o něco později. Vylodili jsme se zpátky ve vesnici a zašli si na oběd do jedné z mnoha „lepších zdejších restaurací“. Paní domu nás pozvala, ať se ohřejeme u ohýnku. Tedy ohýnku – jediné topení, na které jsme u místních lidí narazili, jsou rozžhavené uhlíky v plechovém lavoru. Tato primitivní kamínka se položí na zem a lidé se sesednou kolem a hřejí si o teplo sálající z lavoru ruce. Byli jsme jediní zákazníci a všechny tři ženy, které se tu vyskytovaly, se s námi daly do řeči. Porovnávali jsme ceny mobilů, ony také měly Nokii, ale za výrazně nižší, čínské ceny. Ptaly se, jaké je u nás počasí, a divily se, že sníh. Hodily nad rozžhavené uhlíky drátěnou mřížku a rozpekly nám na tom jakousi placku z rýžového těsta. Oběd byl chutný a vydatný, smažená rýže s vajíčkem, kousky masa, zeleninou, mix, který je známý asi po celém světě. Smály se, když jsem už nechtěl další pivo, že bych musel čůrat. Takováhle setkání jsou nakonec lepší než poněkud umolousaný pohled na homolovité kopce.
Šangri-la
Ráno jsme se vzbudili v nekřesťanskou, ale i nekonfuciánskou a netaoistickou hodinu, když byla za okny ještě tma, zalili polívku v kbelíku horkou vodou z termosky a vyrazili na schůzku naslepo. Naše malá průvodkyně Mína nás nadirigovala na jakýsi skanzen Šangri-la, kde se nám to prý bude určitě líbit. Zaplatili jsme vstupné 50 juanů, což je, když uvážíme, že nudlová večeře stojí tři juany, poměrně dost, ale ukázalo se, že nás čeká zábava téměř shodná s čínským Disneylandem. Nalodili jsme se opět na člun a vypluli, tentokrát ale úzkým, zřejmě umělým kanálem, kde se po obou stranách zase zdvihaly ty už důvěrně známé homolovité kopce. Projíždějíc okolo čínského domu jsme překvapeně zaregistrovali, že nám mávají čínské tanečnice a ozývá se odtud typická čínská hudba. Za dalším rohem na nás vybafl i jacísi nahatí pravěcí lovci, odění jenom v bederní roušce, a šermovali před očima oštěpem. Jejich obydlí měly být primitivní chýše s vybělenými buvolími lebkami, takže to celé vypadalo, jako když proplouváme časem do Osady Havranů. Tihle divoši ale prošli pozoruhodným historickým vývojem a o pár stovek metrů dál se ocitli v jednadvacátém století, na dřevěném pódiu, zavrhli lov jako způsob obživy a místo něj zvolili tanec před bohatými turisty. Po chvíli jsme s člunem přirazili ke břehu a vzápětí nás pod typickou čínskou stavbou vítaly domorodé děvy panáčky rýžového vína. Skanzen pokračoval krojovanou mládeží, která vyšívala, tkala, paličkovala, šila botky, prostě celé to spektrum starých řemesel, která se předvádí i u nás, jenom s tím rozdílem, že tady se ty kroje na vesnicích pořád ještě občas nosí a upřímně řečeno, je to mnohem hezčí, než chodit na pole v šedivém saku s rozpáranými rukávy.
Cestou zpátky jsme ještě navštívili Dračí jeskyně. Osvícení stalaktitů a stalagmitů se tu neprovádí decentně jednobarevně jako u nás, ale ve stylu blikajících barevných žároviček. Oranžová se cyklicky střídá se zelenou a žlutou a někdy je to skoro až psychedelický zážitek.
Do rodiny
Nakonec nás Mína zavedla do své vesnice. Všude to vypadá stejně neutěšeně, čtyři holé stěny, ohniště a televize, jen s tím rozdílem, že kout s bordelem mají pokaždé jinde. Zdá se, že bez televize už není svět myslitelný. Vyšplhali jsme po schodišti až na rovnou střehu, kam za námi přišel její bratr a nabídl nám ovoce. Takový velký žlutý grep, který ale chutná spíš jako pomeranč a jmenuje se pomelo. „Roste tady všude v okolí,“ ukazoval bratr na stromy a sady a pak dodal, že má syna. Ten se za chvíli přiběhl sám ukázat, ještě s obědem v misce, ze které za pochodu ujídal hůlkami. Máma mu trochu vynadala, ale zase to nepřeháněla.
Pes obecný pečený
Ve vesnici Fuli, proslavené výrobou vějířů, jsme vběhli do dílny malíře kaligrafických obrázků. Byl pěkně oblečený, až luxusně na zdejší poměry, ale prý maluje jeho žena, on jenom prodává. Pak jsme pokračovali do výrobny vějířů. Přivítala nás starší hezká žena s dcerou a ukazovala výrobní postup. Vějíře byly pěkné a technologie zajímavá, ale co mě opravdu fascinovalo, byl starší muž kráčející po ulici s bambusovou tyčí přes rameno. Z jedné strany vahadel jakási nádoba a z druhé velký mrtvý pes. Nejdřív jsem se domníval, že ho snad nese pohřbít, ale pak jsem pochopil, že ten pes je pečený a muž ho nese na trh. Bylo jich tam víc, trůnili na pultíku a cenili zuby na procházející. Děti si kolem pečených psů hráli, muži žertovali a ženy štěbetaly, jak už to na trzích chodívá. Bylo to na jednu stranu fascinující, ale na druhou měl člověk pocit, že je to přece jenom maso, tak co.
Kuej-linská hornatina
Autor: Libor Michalec – časopis Cestopisy.
