Toulat se po zasněžených hřebenech Velké Fatry nebo navštívit malebné dolinky v podhůří… obojí má své kouzlo. Stále se tu ještě dá poslouchat ticho a v myšlenkách cestovat časem. Do klidnější minulosti či na místa, kde čas nemá žádný význam – do lůna panenské přírody.
Turečtí na saních
Na odbočce z hlavní silnice spojující Banskou Bystrici s Ružomberkem leží v nadmořské výšce 610 metrů nevelká obec Turecká.Když opustíme její hluboce zaříznutou dolinu a vystoupáme téměř o kilometr výš, přivítá nás vrchol Krížné, na kterém začínají své putování po velkofatranském hřebeni turisté i skialpinisté. Jeho žlaby spadající do doliny Ramžiná jsou mezi lyžaři i turisty známé – jedná se o jeden z nejlavinoznějších terénů ve střední Evropě.
Turecká je zároveň místem s jednou z nejdelších sjezdovek na Slovensku a domovem „krňačkových závodů“ (česky bychom řekli „rohačkových“). Nápad uspořádat soutěž dvoumístných posádek na saních, původně používaných ke svážení dřeva, vznikl v hlavách místních už v roce 1957. Zpočátku šlo jen o zpestření masopustu, ale „krňačky“ se časem staly vyhledávanou zábavou pro lidi z blízkého i vzdálenějšího okolí. Jakýmsi muzeem soutěže je zdejší hospoda „U Maka“, jejíž stěny zdobí příslušné artefakty, ceny i fotografie.
Z tradičních krňačkových závodů se postupně stalo mistrovství Slovenska v tomto sportu, které zastřešuje místní občanské sdružení. V posledním ročníku byli z dvaceti devíti posádek nejrychlejší Stanislav Selecký a Martin Dráb z Jakuba, soutěže se zúčastnila i jedna ženská posádka. Čtvrtý ročník celoslovenského mistrovství, chystaný na nastávající zimu, slibuje stejně jako předchozí ročníky zážitky z lidového adrenalinu, okořeněné zvířeným sněhem a občasnými pády, které nezřídka vypadají hrozivě.
Na nejvyšší místo Velké Fatry
Posedět několik minut na „Radarke“, jak se místu na vrcholu 1574 metrů vysoké Krížné říká podle zdejší stavby, přináší chvíli odpočinku před cestou dál, po červeně značené hřebenovce na sever. Příjemné chvíle spojené s Krížnou jsou už však v mnohých ohledech minulostí. Stanice na vrcholu je dávno automatizovaná, a tak tu chybí vojenská posádka, která občas s radostí ubytovala zimní pocestné. Neblahý osud stihl i improvizovanou chatu v bývalé horní stanici lanovky na Lišce. Vyhořela prý po tom, co místní svářeči nedokázali lahví limonády uhasit plameny, které je při rekonstrukci překvapily.
1592 metrů vysoký vrchol Ostredku, ke kterému vede od Krížné příjemná hodinová túra, je zároveň nejvyšším vrcholem Velké Fatry. Odtud hřeben pomalu klesá k Suchému vrchu, jehož vrcholová část je národní přírodní rezervací. Chrání se tu bohaté seskupení vzácných rostlinných společenstev se zastoupením karpatských endemických a reliktních druhů.
Zalesněná část okolo Kýšek se nachází ve výšce 1430 metrů a v teplejším období roku se tu potulují medvědi. Stoupání na 1532metrový vrchol Ploské je zase návratem do oblasti horských luk, z kterých v zimě vítr sfoukává sníh někdy až na podklad a z ledu vytváří bizarní opracované útvary. Na Ploské se hlavní hřeben dělí na dva – Turčianský a Liptovský. První leží západněji a jedním z jeho nejhezčích vrcholů je 1394 metrů vysoký Kľak. Mezi turisty oblíbenější je druhý hřeben, vedoucí přes vrchol Rakytova kolem horského hotelu Smrekovnica až na kraj Ružomberka.
Mezi vrcholem Ploské a Borišova leží i jediná typicky horská chata v pohoří, Chata pod Borišovom. A přestože mnozí turisté vyčítají jejímu současnému chataři náladovost, je jedním z mála míst, kde se dá na hřebeni přespat.
Fatranské nevěsty
Přejít z lůna hor jednou z dlouhých velkofatranských dolin do Turca je další z možností. Klesat pomalu do hlubokých lesů a po několika hodinách chůze dojít do jedné ze zdejších vesniček je pěkný závěr nejen zimních túr. Necpaly, Belá-Dulice či Sklabinský podzámkok jsou jen některými z nich.
Zajímavou tečkou za návštěvou tohoto kraje může být návštěva Muzea slovenské dědiny patřícího pod Slovenské národní muzeum v Martine. Právě tady je možné v rámci akce Národopisný rok zhlédnout zvyky spojené se závěrečnou částí roku.
Den svaté Barbory je známý pranostikou o Barboře, která tahá saně do dvora. Ze sněhu měly pochopitelně vždy největší radost děti. K tomuto dni patří i věštba vážící se ke vdavkám. Děvčata odlomila větvičku třešně, vložila ji do vázy a každý den polévala vodou, kterou přinesla ve vlastních ústech z potoka. Když větvička do Vánoc vykvetla, děvče mohlo být do roka nevěstou.
Mikuláš a Lucie zůstali
Předvečer svatého Mikuláše se v minulosti téměř nelišil od toho dnešního. Možná jen dárky byly skromnější, snad o to víc si jich lidé vážili. Namísto čokolády či hračky nacházely děti v botce položené na okně jablíčko, hrušku nebo sušené švestky.
Třináctého prosince se po domech rozběhla děvčata oblečená v bílé jako Lucie. V každém vesnickém příbytku husím pírkem vymetla kouty, aby z domu vyhnala všechny zlé síly. Zvědavci, kteří chtěli vidět skutečnou čarodějnici, si museli bez jediného hřebíku vyrobit dřevěnou stoličku. S ní se o půlnoci vydali na křižovatku, sedli si doprostřed a čekali, co se bude dít. Občas se stalo, že čarodějku opravdu spatřili. Ne však jako nadpřirozenou bytost, ale v podobě převlečených mládenců, kteří je sem přišli vystrašit.
Zatímco chlapci strašili na křižovatkách, ani děvčata nezahálela. Večer se dívky tajně sešly a vařily halušky na ukradeném dřevě. Nebyly to ale obyčejné halušky, každá z nich ukrývala uvnitř na kousku papíru napsané jméno chlapce. První haluška, která vyplavala na povrch, odhalila jméno budoucího manžela. Po přečtení se místností často ozýval radostný výskot, někdy ale také tichý povzdech nebo dokonce pláč.
Období před Vánocemi lidé trávili přípravami na nejkrásnější svátky roku. Otec každé rodiny přinesl z lesa malou jedličku, která vůní naplnila celý dům. Mamky pekly voňavé koláče a děti vyráběly papírové vánoční ozdoby. Svátky míru mohly začít.
Svátky, jejichž tajemství je úplně jinde než v dárcích a jejichž atmosféru je možné naplno prožít i v tichu hor a jejich blízkého okolí.
Autor: Peter Hupka – časopis Cestopisy.
