Čínská cesta výtvarníka Jelena
Ten obraz mě okamžitě upoutal. Stál jsem v Šanghajském muzeu výtvarného umění a díval se do pohádkové krajiny, která mi tolik připomínala mé obrázky. „To chci vidět!“ „No problem,“ byla nejčastější věta našeho záhadného, ale štědrého čínského hostitele v Šanghaji.
Za týden jsme již leželi v lůžkovém vlaku a uháněli nocí k pohoří Huangshan.
Brána do hor vypadala velmi idylicky. Zaplatili jsme vstupní poplatek a po nekonečných čtrnácti dnech strávených v rozpáleném megaměstě konečně vyrazili do přírody. Strmé svahy kolem nás byly porostlé bambusy, jejichž koruny připomínaly vlasy jemně se vlnící ve větru.
Ještě ten den jsme se potřebovali dostat k lanovce, která nás měla dopravit na vrcholky. Na cestu k lanovce jsme měli zhruba čtyři hodiny. Jenže jsme nevěděli, jak náročný terén nás, nesportovní umělce, čeká. Po počátečním ještě celkem snesitelném stoupání jsme dorazili k vodopádu Devíti draků. Zde se všichni ostatní návštěvníci otáčeli a vraceli zpět, pravděpodobně k autobusu jedoucímu k lanovce…
My jsme ale pokračovali dál. Se svými velkými batohy na zádech jsme byli středem pozornosti. Od vodopádů už jsme stoupali po schodech téměř kolmo vzhůru. Zprvu nám připadalo velice zajímavé a úžasné, že někdo byl schopen vytvořit v tak nepřístupném terénu stovky dokonale opracovaných kamenných schodů, zanedlouho jsme je však začali proklínat. Netušili jsme, jak dlouhou cestu máme ještě před sebou, ve velmi teplém a vlhkém podnebí se z nás pot řinul proudem a síly nám rychle docházely. Monotónní zpěv zdejších cikád dosahoval decibelů sbíječky v sousedově bytě. Při životě nás udržovala jen dvoulitrová láhev coly, která byla ještě před pár hodinami terčem posměchu naší milé průvodkyně Jessiky. Přiznám se, že okolní krásy přírody, které byly strhující, jsme přestali vnímat.
K lanovce jsme nakonec dorazili sice včas, avšak na pokraji naprostého vyčerpání. Když jsme stoupali lanovkou k vrcholkům, poprvé ten den jsme spatřili hory a to nám dodalo optimismu. Lanovka proplula skrz mraky a my se ocitli na vrcholcích, což jsme pocítili také příjemnou změnou okolní teploty. Všudypřítomní nosiči nám ukázali cestu k hotelu, kde jsme měli zaplacený nocleh, a tvrdili, že to není daleko. A tak začalo naše druhé drama tohoto dne, pátrání po hotelu, který měl naši rezervaci. Trvalo až do setmění…
Hotel nad mraky
V průvodci jsme vyčetli, že v horách se nacházejí tisíce ubytovacích míst. Z toho jsme nabyli dojmu, že s ubytováním by neměl být problém. Jak se však později ukázalo, právě to se stalo noční můrou našeho pobytu v horách.
V luxusní mramorové hale s koženými sedačkami a zlatým vším možným se nás ujal manažer hotelu a odvedl nás po schodech do suterénu, kde se skrývalo nečekané množství tzv. economy rooms (čti: ubytování pro nemajetné). Když otevřel dveře jednoho z pokojů, zděšeně jsme couvli zpět. V malé místnůstce bez oken byly namačkány čtyři palandy a ve zbývajícím prostoru mezi nimi další dvě skládací lehátka. Ze všech postelí na nás skrz mlhu cigaretového dýmu hleděli mí budoucí spolubydlící. Hotelový manažer mi ukázal na poslední volné lůžko v rohu.
„Tady spát nebudu!“ řekl jsem a pokoušel se mu vysvětlit, že chci bydlet se svou ženou a s Jessicou. Leč marně, pochopili jsme, že ženy a muži zde bydlí odděleně. Samozřejmě, hotel měl k mání i komfortnější (rozuměj normální) pokoje, ty však byly mimo naše finanční možnosti. Moji čínští spolubydlící na pokoji se velmi hlučně bavili až do půlnoci a přestože pokoj neměl okna, kouřili o sto šest.
Docela mě překvapilo, když se ve 3.00 ráno rozsvítilo v pokoji světlo a všichni moji spolubydlící se s velkým rámusem začali oblékat a balit své věci, aby dorazili včas na východ slunce na vrcholcích. Když po hodině odešli, zhasl jsem a užíval si, že mám pokoj jen pro sebe a konečně blaženě usnul.
Za zmínku ještě stojí stav pokoje po mém probuzení. Podlaha byla doslova zavalena odpadky. Přebrodil jsem se směsným odpadem, složeným z prázdných pet lahví, spodního prádla, jednorázových přezůvek, zbytků jídla a obalů od všeho možného, na záchod, přes který se zřejmě přehnalo tornádo. Časem jsme si uvědomili, že tato zdánlivá nedbalost, co se týče osobního úklidu, je zřejmě záměrná, a to s dobrým úmyslem poskytnout práci nezaměstnaným spoluobčanům. Nutno říci, že početná úklidová četa vždy následně uvedla pokoje do perfektního stavu.
Svítání na vrcholcích
Naším prvním silným zážitkem v horách byl noční výstup na vrchol hory Red Cloud Peak, kam jsme se vydali čekat na východ slunce. Ve čtyři ráno jsme vyšli před hotel, kde už se rojily zástupy čínských turistů s baterkami a pláštěnkami, které je měly chránit proti vlhké ranní mlze. Vzápětí nás pohltil pomalu postupující dav a strhl s sebou jako řeka proudící na vrchol hory. Namačkáni tělo na tělo jsme šlapali jako stroje po schodech do kopce. Připadali jsme si jako v pražském metru v ranní špičce, když dojde k výpadku proudu a zastaví se jezdící schody. Na vrcholu hory jsme stáli hodinu nebo dvě v prudkém ledovém vichru, naštěstí chráněni okolostojícím neprodyšným davem.
Uáááááááá!!! ozvalo se v předních řadách a hned nato kanonáda cvakajících spouští fotoaparátů. Podle toho jsme poznali, že vychází slunce. Neviděli jsme nic.
Na další východ slunce jsem vyrazil sám a o něco dříve. Nikde ani noha. V naprostém tichu a tmě jsem po čtyřech tápal po žulovém schodišti, abych se doplazil na předem vyhlédnuté místo. Když začalo vycházet slunce, měl jsem nejlepší pozici. Ze tmy se začaly vynořovat jednotlivé vrcholky hor plující v mracích. Byla to taková nádhera, že jsem podlehl davové euforii a přidal se k jásajícímu davu. V tu chvíli jsem měl pocit, že umím čínsky.
Žluté hory (Huangshan)
Pohoří Huangshan patří mezi deset nejkrásnějších krajinných oblastí v Číně. Rozkládá se na ploše 1200 km2 na jihu východočínské provincie Anhui. Hlavními vrcholy jsou Tiandu (Celestial), Lianhua (Lotus Flower) a Guangmingding (Bright Summit), všechny vysoké přes 1800 m n. m. V oblasti najdete i termální prameny a lázně. Od roku 1990 je pohoří zahrnuto do světového přírodního a kulturního dědictví UNESCO. Legenda vypráví, že Huangdi (Žlutý císař), praotec čínského lidu, zde vyrobil pilulku nesmrtelnosti. Podle něho bylo také později pohoří pojmenováno. Hory jsou proslulé svými působivými horskými sceneriemi s mraky převalujícími se přes divoce řezané vrcholy a hřebeny a všude rostoucími borovicemi nejroztodivnějších tvarů.
Pohořím Huangshan vedou zhruba tři velké turistické okruhy. Jednotlivé vrcholky jsou propojeny dokonalými kamennými chodníky a schodišti, což při jejich vzájemné vzdálenosti představuje tisíce schodů nahoru a dolů, často připomínajících spíše žebřík. V samém srdci hor vede jakási hlavní turistická trasa, která spojuje všechny hotely ležící na vrcholcích. Této trase jsme se po prvních dnech pobytu snažili vyhýbat. Byla od rána až do večera doslova ucpaná turisty, a to především organizovanými skupinami s průvodci vybavenými megafony.
Jakousi pomyslnou křižovatkou hlavních turistických tras je hora zvaná Bright Summit nebo také Brightness Top (Zářivá hora, 1840 m n. m.), jejíž vrcholek tím pádem neustále připomínal hemžící se pestrobarevné mraveniště. Přes Bright Summit jsme také přecházeli při cestě k Hoře posvátného sídla nebes (Celestial Peak nebo také Heavenly City Peak, 1810 m n. m.). Výstup na její vrcholek je považován za jeden z nejnebezpečnějších úseků zdejších tras. Vede po strmém kamenném žebříku, mířícím přímo vzhůru, takže většinou lezete po čtyřech. Bylo to, jako byste opřeli žebřík o mraky a stoupali k nim nahoru. Museli jsme obdivovat čínské turisty, kteří bez ohledu na věk zdolávali i takováto fyzicky velmi náročná místa.
Pocity máme úchvatné, nekonečný had Číňanů stoupá s námi i schází dolů z hory proti nám. Hory jsou obrovské, ale co naplat, Číňanů je tolik, že ať se podíváte z úžasné vyhlídky kamkoliv, malí mravenečci se pinoží na všech stezkách i vrcholcích.
Když konečně vystoupáme nahoru, dostáváme opravdový strach. Abychom se dostali na nejvyšší bod hory, musíme přejít po jen půl metru úzkém skalním hřbetu. Na obě strany nedohledná propast, k zachycení pouze prohýbající se provazy, volně natažené mezi patníky. Proti nám proud lidí v protisměru. Stojíme nahoře, kolem nás jen mraky, chvílemi modrá obloha a nepřetržitě se fotící Číňané.
Sestup dolů byl rychlý, a když jsme přešli přes protější hřeben, pohltila nás mlha a ocitli jsme se v úplně jiném světě.
Krajina z obrazu
Nejkrásnější a zároveň časově i fyzicky nejnáročnější trasa vedla do kaňonu Grand Valley přes Cloud-Dispelling Pavillon (pavilón Honících se mraků) do Illusion Scenic Area (Pohádková krajina) k Walking Fairy Land Bridge (Most do Pohádkové země) a zpět přes Bright Summit k hotelům. Zde jsem našel to, co jsem hledal. Po celou dobu sestupu do kaňonu se vám nabízí jeden krásnější pohled než druhý na vysoké skály bizarních tvarů vystupující z mlžného oparu, jako prsty ukazující k obloze, obrostlé pokroucenými borovicemi. Jako malíř jsem byl naprosto unesen. To, co jsem si v Čechách v ateliéru složitě vymýšlel, jsem zde viděl vytvořeno přírodou s daleko větší tvůrčí invencí a fantazií. V těchto místech malovaly generace čínských malířů a krásy přírody opěvovali slavní čínští básníci. Prudkým a krkolomným asi hodinovým klesáním jsme sestoupili na samé dno kaňonu, abychom se po jeho protilehlé straně začali opět škrábat vzhůru. Avšak právě díky tomu, že tato trasa byla tak fyzicky náročná, jsme si mohli vychutnat její krásy bez záplavy turistů. Vedla chodníkem přilepeným ke kolmé skalní stěně nad nejhlubšími propastmi, nad kterými se nám tajil dech, procházela několika tunely vyhloubenými ve skále, přičemž za každým tunelem nás čekal nový, ještě úchvatnější skalní svět. Nemohli jsme se dost vynadívat a ani kapacita všech našich paměťových karet ve fotoaparátu nestačila, takže jsme celou trasu absolvovali ještě jednou. Obdivovali jsme přitom všudypřítomné malé, houževnaté a šlachovité nosiče. Na dvoumetrové bambusové tyči přehozené přes rameno měli na obou koncích zavěšená neuvěřitelná břemena, která dopravovali do hotelů na vrcholcích. Nezřídka to byl stavební materiál pro stále nedostačující a stále se rozrůstající ubytovací kapacity.
Oldřich Jelen (*1961)
Po třech letech studia na pražské AVU začal pracovat jako ilustrátor. V roce 1998 získal cenu nakladatelství Albatros za ilustrace ke knize Josteina Gaardera „Haló, je tu někdo?“, v roce 1999 byl v Brně oceněn Zlatou stuhou za ilustrace ke knize J. Gaardera „Jako v zrcadle, jen v hádance“. Vytvořil ilustrace k desítkám dalších knih, jedním z jeho posledních děl jsou ilustrace ke knize Michala Horáčka „O české krvi otců vlasti“, která byla vydána v roce 2004 a stala se bestsellerem. V současné době se věnuje litografii.
Autor: Oldřich a Veronika Jelenovi – časopis Cestopisy.
