Skála snů, vlak, bicykl a kaučuk

Západním směrem od tháčanského nádraží, hluboko v džungli jižního Thajska, tyčí se do výšky bílých homolovitě nabubřelých mračen tajemná skála. Její tvar znalému oku napovídá, že ve vápencové hradbě se jistojistě skrývá nádherný poklad. Khao Pilá…

Král Čulalongkorn, Ráma V., rozhodl se poté, co se obklopil čínskými rádci, modernizovat Siam po vzoru evropském. Kromě založení poštovního úřadu mimo jiné také výstavbou železného oře. Angličtí odborníci to neměli ze své koloniální Malajsie na stavbu daleko, a kdyby samolibý král netrval na odstartování prací v jeho městě andělů, na světových mapách dnes označeném jako Bangkok, a železné nosníky na mosty se nemusely vláčet pomalu po vodě z Anglie, mohla se parní mašinka prohánět po chobotu siamského slona, nebo srozumitelněji po jižních provinciích thajského království o nějaký den, měsíc a rok dříve. Král by pak možná nezemřel na malárii při únavné plavbě lodí na jih od letoviska Hua Hin.

Královská siamská železnice byla založena roku 1890 a o rok později se začala budovat trať z Bangkoku do města Ayutthaya. Železnice na daleký jih s metrovým rozchodem byla otevřena v červnu 1903 a přes Tha Chanu (čti thá čana) do provinčního Surat Thani na kilometru 635 dorazila roku 1915. Po necelých sto letech provozu je pohled z tháčanské skály Khao Prasong do okolí radostný i neradostný zároveň. V pobřežní rovinaté krajině s tehdy nejnádhernějším pralesem na Malajském poloostrově vyčnívají dnes z plantáží palem olejnatých a kaučukovníků poslední, po staletí věčně zelení listnatí obři, kterým lidští vyšlechtěnci nedosahuji ani po kolena. Mohu s radostí pouze konstatovat, že obrů je poměrně hodně, hlavně ve srovnaní s thajskou krajinou od Tha Chany na sever.

Čas místním Tháčaňanům spokojeně, protože pomaličku, plynul. Hodinky si seřizovali podle syčení páry projíždějících vlaků. Ti, kteří se k této činnosti jednoho večera roku 1982 shromáždili na nádraží, stali se svědky události, na kterou při sledování televizních zpráv u starosty vlastně dlouho čekali. Jednu ze zrezavělých parních lokomotiv nahradila lokomotiva dieselová. Modernizace z hlavního města dojela i do zapadlé provinčně okresní Tha Chany.

Z nákladového vozu rychlíku jednoho dalšího mlhavého rána vyložili železniční pohůnci pečlivě zabouchanou bednu s nápisem STIHL. Dej malíři do rukou tužku a nakreslí ti hrušku, dej Thajci do rukou motorovou pilu a pořeže všechno, co jde. Jestliže obyvatelé v okolí tháčanského nádraží stromy odjakživa vypalovali a ty největší s lenivostí jim vlastní ušetřili, pak po těch občanech, kteří začali díky motorové pile postupovat na západ okresu a osídlovat jej, zbyla jen paseka.

Neznalec by usoudil, že neblahý osud, který krajinu nezměrné hojnosti druhu flóry a fauny postihl, byl zapříčiněn poptávkou po cenném tropickém dřevě. Skutečností ale je, že většina dřeva byla opět podle staré zvyklosti spálena. Další část dřeva shořela také, neboť byla použita na výrobu dřevěného uhlí na vaření a grilování, a teprve ten poslední zbytek putoval přes vykutálené obchodníky za bohatými zákazníky.

Král Ráma IX., Pchúmipchón Adundét, Pumipón Adundét, se brzy po nastoupení na trůn před 60 lety stal velice oblíbeným nejen z ústavní povinnosti, ale také proto, že nesekal hlavy jako jeho předchůdci za kdejakou volovinu, jako je zabrání půdy bez svolení. Jeho Veličenstvo dalo vysoušení bažin a kácení lesů zelenou, s oficiálním vysvětlením, že jeho lidé sami nejlépe vědí, jak chránit svou zemi živitelku, neoficiálně proto, že sběr přírodního kaučuku je pracná záležitost a zaměstnává pořádnou armádu negramotných a pologramotných poddaných občanů, které s úspěchem produkuje thajské státní školství.

Důvodem pro kácení tropického deštného lesa v západní Tha Chaně tedy byl a je přírodní kaučuk nebo prostě přírodní guma. Na hektar se dá nasázet 420 stromků gumovníku (thajsky pará), a než se kůra stromu dá nařezat tak, aby první kapička gumy či latexu dopadla do misky v drátěném oku, uchyceném ke kmeni, musí se čekat sedm let. Nádeníci atletických malých postav bez tukových zásob si čekání dovolit nemohou, takže se mezitím pustí do dalšího odlesňování svahů, tentokrát národního parku Kaeng Krung, rozkládajícího se v nejzápadnější části Tha Chany. Na východě okresu to již nejde, tam je moře. A národní parky jsou v Thajsku stejně jen pro srandu turistům ze Západu!

Poklad v Khao Pilá byl zapomenut. První expedici do džungle tragicky překazila druhá světová válka. Účastníci výpravy zahynuli při bombardování phunphinského nádraží osvobozujícími americkými letouny právě v momentě, kdy si před odjezdem vlaku kontrolovali výzbroj a výstroj. Na další expedici se Thajci nikdy nevydali, i proto, že ta první, neúspěšná, byla japonská. Po válce prostě nebyl čas na žádné ptákoviny, to až v letech, kdy se thajský národ úspěšně rozmnožil během třiceti let do násobku čísla tři. Thajci se zamysleli a začínajícího přemnožování se zalekli. Jeden z nejbohatších mužů Thajska dnes již na ty dny vzpomíná v dobrém, ale tehdy, když opět nezmohl test na jazykové škole v daleké Americe, tak těžce zaplacené jeho otcem, řidičem tříkolky tuk-tuk v bangkokcké čínské čtvrti, opil se tak, že kondom použít nedovedl a dovezl jej v kapse levisek do rodného domu. Z neúspěšného studenta s nápadem v kapse se velmi rychle stal úspěšný podnikatel. Po přírodní gumě začala být poptávka taková, že se stala pokladem jižního Thajska. A kdo by se mořil výstupem na Khao Pilá, kolem níž již sice džungle není, ale v jejím srdci, za vápencovou skalní hradbou, pořád…

Co by byla Tha Chana bez železnice? Dnes její význam upadl a vysušené plásty gumy první jakosti i smradlavé špinavé latexové koblihy jakosti poslední, kterým se v místě příznačně říká „gumové hovno“, se z tháčanského okresu odváží ke zpracování nákladními automobily po dvouproudé silnici číslo 41, která byla dobudována před třinácti lety, přezdívá se jí Asia Road a dojet se po ní dá až do Singapuru. Sijek Nón Jin, křižovatka čtyři kilometry daleko od tháčanského nádraží, se stala centrem překupníků s gumou. Možná že i tam vystoupil z klimatizovaného autobusu mladý buddhistický mnich, kterému tep hlavního města rušil meditaci a který se o Khao Pilá dozvěděl od dnes svěceného a především velmi moudrého mnicha z nedaleké Chaiya (čti čaijá), Putasá Piku. V Khao Pilá přivandrovalec v šafránovém rouše skutečně meditoval v malé jeskyňce, skalní puklině, kde voda i po silných deštích stéká ohleduplně po krápníkovém závěsu, nakonec však podlehl volání doby a jal se budovat chrám z betonu. A aby se do chrámu lidé dostali jednodušeji, byla loni sbíječkou a bagrem v nejnižším místě skalní hradby probourána cesta. Sice je příkrá, ale je to cesta a ne žádná pěšina a je u ní pěkná přivítací tabule, dokonce i v angličtině.