Toto historické území rozkládající se v oblasti nejzápadnějších výběžků Himálaje si nárokují tři země: Indie, Pákistán a Čína. Situace v oblasti je napjatá, protože v indické části Kašmíru žijí především muslimové, zatímco v Indii převažuje hinduismus. Separatistické skupiny pokračují v občasných útocích i dnes, celá oblast je posetá vojenskými základnami a ozbrojené stráže nechybí ani ve městech.
Podivně čistá Indie
Jediná komplikace při cestě do Šrínagaru nastane ještě v Dillí, kde nás taxikář odveze ke špatnému terminálu. Pak už jde všechno jako na drátkách. Letadlo dosedne na přistávací plochu a na letišti nás uvítá cedule hrdě hlásající: „Vítejte v ráji na zemi!“ Už po cestě pochopíme, co je tím myšleno. Zalesněné vrcholky ztrácející se v mlze jsou úchvatnou kulisou pro cihlové domky, obklopující udržovanou silnici. Na první pohled je vše čistší a kultivovanější, než na co jsme z Indie zvyklí. Idylku kazí jen skupinky ozbrojených vojáků. Nějak nevím, zda mě mají uklidňovat, nebo děsit.
Spekulujeme, zda je odlišnost zdejšího kraje způsobená geografickými podmínkami (suchem), nebo lidmi, a dospějeme k názoru, že spíš lidmi. Ačkoli zdejší domy vesměs nejsou přepychové, dýchá z nich čistota… a civilizace, jak ji známe my. Ulice nelemují nánosy odpadků; neslyšíme neustálé troubení a skřípění brzd. Když se člověk veze autorikšou, ani nemá pocit, že se jeho život chýlí ke konci.
Vodní zámky
Šrínagar – asi devítisettisícové město při březích řeky Džihlam, proslavené rukodělnými výrobky a sušeným ovocem – je rozdělený na dvě části. Ta první leží na souši, druhá na hladině jezera Dál. Rozsáhlá vodní plocha, jejíž temně zelená hladina je prorostlá řasami a lekníny s narůžovělými květy, velkými jako otevřená dlaň, je obklopena zalesněnými vrcholky majestátních hor. Po jezeře jsou rozesety dřevěné a vesměs bohatě vyřezávané hausbóty. Plovoucí „domky“ nazývané dungy zde zbyly po Britech, kteří tu nemohli stavět nemovitosti, a tak problém vyřešili vskutku šalamounsky.
Obvyklé pozemní rikši, oblíbený indický dopravní prostředek připomínající cosi mezi motorkou a jezdící skříní, doplňují šikáry, jež by se daly popsat jako „rikši na vodě“. „Řidiči“ těchto dřevěných loděk jsou při nabízení svých služeb stejně vlezlí a neúnavní jako jejich pozemní kolegové.
My si už v Dillí neprozřetelně předplatili vše „de luxe“, což nás opravňuje k využití šikáry se stříškou a kopou pestrobarevných polštářů. Interiér hausbótu připomíná spíš zámek než ubytovnu. Dřevěné obložení stěn doplňuje vyřezávaný vstupní portál do koupelny; nechybí bohatě zdobené závěsy, vysoké koberce a skleněné lustry. Dvě noci tady nás vyjdou na 900 Rs (tedy asi 450 Kč) na osobu. Na Indii je to docela dost, v Evropě by člověk zaplatil desetkrát tolik. Ceny hausbótů mohou posloužit jako měřítko aktuální bezpečnostní situace v Kašmíru. V době válečného konfliktu přišla noc v „de luxe“ hausbótu jen asi na 200 Rs… Fakt, že musíme zaplatit víc, si optimisticky vysvětlujeme jako důkaz, že útoky teroristů už nijak zvlášť nehrozí. Přesto je tu cizinců poskrovnu a šrínagarské hotely se plní především indickými turisty.
Nezapomenutelná plavba
Pozemní Šrínagar je město plné pěkných mešit, z nichž nejznámější Šáh-i-Hamdan připomíná pagodu. Ne nadarmo se sanskrtské sousloví „Šrínagar“ překládá jako „zdravé město“. Svěží lesy začínají hned za posledními domky a jezero Dál připomíná spíš krajinu z pohádky než opravdové město, kde se krom honosných hausbótů pro turisty nachází i obydlí domorodců.
Slunce se pomalu sklání za obzor, když se vydáme na projížďku po jezeře. Plavíme se „průplavem“ mezi silnicí a nejbližší řadou hausbótů, abychom pak zamířili hlouběji, propletli se mezi lekníny a řasami a dostali se do míst, která už neslouží jako romantické kulisy pro turisty, nýbrž zde lidé opravdu žijí.
Hladina se jeví temně černá a kanál, kterým proplouváme, je úzký a mělký. Kolem se zdvíhají pracně navršená políčka, obklopující jednoduché, vesměs dřevěné domky. Naše šikára, vystlaná barevnými polštáři, tu působí jako pěst na oko. Kolem se tmaví a usměvaví „Šrínagarci“ plaví na prostých dřevěných bárkách. Zahalené slečny vedou na loďkách rozhovory; o kousek dál se člun plní trsy trávy, jak ji z políčka shrabává postarší babička; jinde na ostrůvku stloukají snědí mladíci dřevěná plavidla.
Tichou atmosféru podvečerního „města na vodě“ dotváří bzukot hmyzu a ševelení rákosí; jako majestátní kulisy se v dáli zdvihají vysoké hory a vše korunuje nedaleká pevnost, ponořená do růžového šera. Až by člověk z té nádhery brečel…
Autor: Michaela „Mysha“ Košťálová – časopis Cestopisy.
