Temná skála
Probudil jsem se a vylezl na palubu. Blížili jsme se totiž k legendárnímu mysu Horn. Přesně v 7 hodin a 21 minut jsme k němu dopluli. Tři z nás zde již byli. Kapitán, bodrý Fin Kari a já. Před pěti lety bohužel byla taková mlha, že extrémy jsem jej vůbec neviděl. Tentokrát nám počasí přálo a mohli jsme zastavit pár set metrů od mysu.
Obrovská temná skála, jejíž vrcholky se ztrácely v mracích. Nejjižnější bod jihoamerického kontinentu, o který se tříští vlny Tichého oceánu i Atlantiku. To je okamžik, na který se nezapomíná. Kapitán každému nalil sklenku Passport Scotch whisky. Postupně jsme každý pronesli oslavnou řeč ve své mateřštině, připili si na zdar výpravy a pár kapek věnovali i vládci moří Neptunovi.
Nerozuměl jsem ani slovo projevům finským, ale v těch ostatních, slovanských, jsme každý poděkovali i Bohu. Na místech, jako je mys Horn, to člověku přijde na jazyk jaksi automaticky. Každý je tu vlastně vydán na pospas jeho vůli a jeho záměrům. A to ať jej nazýváme Matkou přírodou, Osudem či Šťastnou hvězdou každého z nás.
Krátké zastavení proto nebylo nějakou nabubřelou oslavou dobytí těžko přístupného místa naší planety, ale spíše mlčenlivou chvilkou pohody a úcty k okamžiku, na který budeme vzpomínat až do konce svých dní…
Na vlnách Drakeova průlivu
Strach je největším nebezpečím pro život člověka. Zatímco žízeň a hlad zabije až po týdnu, respektive po měsíci, strach to klidně dokáže i za pár vteřin. Proto je tak důležité být pozitivní.
Pozitivní myšlení pomáhá i proti dalšímu „zabijákovi“. Tím je vlhkost. Ve spojení s chladem smrtící kombinace. Říká se, že člověk vydrží bez obtíží jeden den permanentní vlhkosti. Dva dny už mohou zanechat zdravotní následky a tři nebo více dní končívají fatálně. A podobný boj s vlhkostí a chladem jsme vedli i na palubě Bona Terry. Jachta totiž měla rozbité topení. Prakticky nikdo z nás již téměř nemá nic suchého. I spacáky jsou navlhlé od kondenzované páry, kterou vydechujeme během spánku. Všechna okna jsou silně orosená a kapky vody stékají i po dřevěných stěnách. K tomu všemu teplota na palubě nikdy nepřekračuje hranici osmi stupňů. Častokrát se spíše blíží nule. Ponožky a rukavice máme mokré vlastně neustále, a proto je musíme sušit na těle. Rozhodně jsem již zažil příjemnější chvíle, než vysedávat za deště a větru v mokrých ponožkách na můstku u kormidla.
Naštěstí patřím v tomto směru k těm odolnějším. Na palubě vydržím sedět i šest hodin v kuse, zatímco ostatní toho mají plné zuby i po dvou až třech hodinách stráže. Málokdo z nich si však uvědomuje, že v kabině není o mnoho tepleji.
Snažím se na zimu nemyslet. Přemýšlím o tom, jak ležím někde na pláži a opaluji se. Zahřeje mě i myšlenka na rodinu nebo na sport. Dokážu pak zcela ignorovat své prokřehlé končetiny, a pokud by mě nedonutili zalézt zpět do podpalubí, snad bych venku nevědomky i umrznul.
Smrt umrznutím je zřejmě velice milosrdná. Člověk se dostane do jakéhosi deliria přecházejícího v apatii. V oné apatii je cítit až bolestivý chlad, ale člověk potřebuje velmi mnoho morálně volních vlastností, aby se donutil k činnosti vedoucí k zahřátí. Každopádně se pro mě jedná o velice zajímavou a cennou zkušenost vlastního chování v extrému, který jsem doposud nezažil.
Unavenému a prokřehlému mi lépe dochází význam veršů z amerického akčního fi lmu G.I. Jane. Již před lety mi utkvěly v paměti a možná až nyní, uprostřed Drakeova průlivu, mi plně dochází jejich význam. „Já neznám tvora divokého, jenž by se litoval. Pták na kost zmrzlý možná mrtev z větve spadne na zem, leč nikdy neproklíná svůj osud…“
Obávaný mys
Na 55 stupních a 59 minutách jižní šířky a 67 stupních a 16 minutách západní délky se z moře tyčí asi sto padesát metrů vysoká skála, kterou poprvé obeplul v roce 1616 holandský mořeplavec Willem Schouten. Mys Horn. Místo, které je dnes synonymem dobrodružstvím a romantikou opředených průkopnických plaveb z let dávno minulých, pojmenoval podle svého rodného města v Nizozemí. Mys Horn je již čtyři staletí milován i nenáviděn námořníky z celého světa.
Hned několik faktorů činí z obeplutí mysu Horn velice riskantní záležitost. Silný vítr zvedající vlny, mořské proudy a nebezpečí srážky s ledovými krami. 11. března 2008 se staly vítr o rychlosti téměř 190 km/h a vlny o výšce okolo 10 metrů osudnými i jachtě, kterou jsem mys obeplul. Bona Terra ztroskotala asi 8 mil západně od mysu Horn a jejího kapitána Janusze, který jako druhý Polák v historii sám obeplul legendární mys, se štěstím zachránili rybáři…
Autor: Mart Eslem – časopis Cestopisy.
