Plavba okolo Mysu Horn

2334
Mys Horn | byvalet/123RF.com
Mys Horn | byvalet/123RF.com
Na konci roku 2007 jsem podnikl těžkou, ale nezapomenutelnou cestu. Mnohem více než o poznání vzdálených, drsných, a přesto krásných končin naší planety se jednalo o poznání sama sebe. Na čtrnáctimetrové plachetnici Bona Terra s polským kapitánem a čtyřmi dalšími šílenci. Nikdo z nás ani pořádně nevěděl, proč se na tuto cestu vydal. Jednoduše nás osud dovedl na palubu stejné lodi a vypluli jsme prakticky do neznáma. Okolo mysu Horn jsme se vydali bojovat do zrádných vln nejobávanějšího moře světa. Přes Drakeův průliv až ke břehům Antarktidy. Realita hluboko překonala všechna očekávání. Bez topení, sužováni mořskou nemocí a hlavně strachem a depresí z neznáma. Promrzlý a vyčerpaný jsem se snažil zachytit ty nejdůležitější okamžiky do svého deníku.

Temná skála

Probudil jsem se a vylezl na palubu. Blížili jsme se totiž k legendárnímu mysu Horn. Přesně v 7 hodin a 21 minut jsme k němu dopluli. Tři z nás zde již byli. Kapitán, bodrý Fin Kari a já. Před pěti lety bohužel byla taková mlha, že extrémy jsem jej vůbec neviděl. Tentokrát nám počasí přálo a mohli jsme zastavit pár set metrů od mysu.

Obrovská temná skála, jejíž vrcholky se ztrácely v mracích. Nejjižnější bod jihoamerického kontinentu, o který se tříští vlny Tichého oceánu i Atlantiku. To je okamžik, na který se nezapomíná. Kapitán každému nalil sklenku Passport Scotch whisky. Postupně jsme každý pronesli oslavnou řeč ve své mateřštině, připili si na zdar výpravy a pár kapek věnovali i vládci moří Neptunovi.

Nerozuměl jsem ani slovo projevům finským, ale v těch ostatních, slovanských, jsme každý poděkovali i Bohu. Na místech, jako je mys Horn, to člověku přijde na jazyk jaksi automaticky. Každý je tu vlastně vydán na pospas jeho vůli a jeho záměrům. A to ať jej nazýváme Matkou přírodou, Osudem či Šťastnou hvězdou každého z nás.

Krátké zastavení proto nebylo nějakou nabubřelou oslavou dobytí těžko přístupného místa naší planety, ale spíše mlčenlivou chvilkou pohody a úcty k okamžiku, na který budeme vzpomínat až do konce svých dní…

Na vlnách Drakeova průlivu

Strach je největším nebezpečím pro život člověka. Zatímco žízeň a hlad zabije až po týdnu, respektive po měsíci, strach to klidně dokáže i za pár vteřin. Proto je tak důležité být pozitivní.

Pozitivní myšlení pomáhá i proti dalšímu „zabijákovi“. Tím je vlhkost. Ve spojení s chladem smrtící kombinace. Říká se, že člověk vydrží bez obtíží jeden den permanentní vlhkosti. Dva dny už mohou zanechat zdravotní následky a tři nebo více dní končívají fatálně. A podobný boj s vlhkostí a chladem jsme vedli i na palubě Bona Terry. Jachta totiž měla rozbité topení. Prakticky nikdo z nás již téměř nemá nic suchého. I spacáky jsou navlhlé od kondenzované páry, kterou vydechujeme během spánku. Všechna okna jsou silně orosená a kapky vody stékají i po dřevěných stěnách. K tomu všemu teplota na palubě nikdy nepřekračuje hranici osmi stupňů. Častokrát se spíše blíží nule. Ponožky a rukavice máme mokré vlastně neustále, a proto je musíme sušit na těle. Rozhodně jsem již zažil příjemnější chvíle, než vysedávat za deště a větru v mokrých ponožkách na můstku u kormidla.

Naštěstí patřím v tomto směru k těm odolnějším. Na palubě vydržím sedět i šest hodin v kuse, zatímco ostatní toho mají plné zuby i po dvou až třech hodinách stráže. Málokdo z nich si však uvědomuje, že v kabině není o mnoho tepleji.

Snažím se na zimu nemyslet. Přemýšlím o tom, jak ležím někde na pláži a opaluji se. Zahřeje mě i myšlenka na rodinu nebo na sport. Dokážu pak zcela ignorovat své prokřehlé končetiny, a pokud by mě nedonutili zalézt zpět do podpalubí, snad bych venku nevědomky i umrznul.

Smrt umrznutím je zřejmě velice milosrdná. Člověk se dostane do jakéhosi deliria přecházejícího v apatii. V oné apatii je cítit až bolestivý chlad, ale člověk potřebuje velmi mnoho morálně volních vlastností, aby se donutil k činnosti vedoucí k zahřátí. Každopádně se pro mě jedná o velice zajímavou a cennou zkušenost vlastního chování v extrému, který jsem doposud nezažil.

Unavenému a prokřehlému mi lépe dochází význam veršů z amerického akčního fi lmu G.I. Jane. Již před lety mi utkvěly v paměti a možná až nyní, uprostřed Drakeova průlivu, mi plně dochází jejich význam. „Já neznám tvora divokého, jenž by se litoval. Pták na kost zmrzlý možná mrtev z větve spadne na zem, leč nikdy neproklíná svůj osud…“


Obávaný mys

Na 55 stupních a 59 minutách jižní šířky a 67 stupních a 16 minutách západní délky se z moře tyčí asi sto padesát metrů vysoká skála, kterou poprvé obeplul v roce 1616 holandský mořeplavec Willem Schouten. Mys Horn. Místo, které je dnes synonymem dobrodružstvím a romantikou opředených průkopnických plaveb z let dávno minulých, pojmenoval podle svého rodného města v Nizozemí. Mys Horn je již čtyři staletí milován i nenáviděn námořníky z celého světa.

Hned několik faktorů činí z obeplutí mysu Horn velice riskantní záležitost. Silný vítr zvedající vlny, mořské proudy a nebezpečí srážky s ledovými krami. 11. března 2008 se staly vítr o rychlosti téměř 190 km/h a vlny o výšce okolo 10 metrů osudnými i jachtě, kterou jsem mys obeplul. Bona Terra ztroskotala asi 8 mil západně od mysu Horn a jejího kapitána Janusze, který jako druhý Polák v historii sám obeplul legendární mys, se štěstím zachránili rybáři…

Autor: Mart Eslem – časopis Cestopisy.

Předchozí článekDračí hřbet – rýžové terasy v jihočínském Longshengu
Další článekTatranští šerpové – nepostradatelní nosiči v Tatrách