Nejdelší vlasy světa
Projevil jsem zájem, vyptával se, kolik co stojí, a nakonec si koupil čepičku, abych podpořil sympatické etnikum. Nakonec jsme se se ženami domluvili, že si před námi rozpustí vlasy a pak se učešou, a my jim zaplatíme za to, že si uděláme obrázky. Vedla je taková energická Valkýra a všechny byly pohledné, zřejmě vyselektované turistickým byznysem. Na parkoviště u vesnice Ping An jsme dorazili první a ženy nás táhly za sebou tak energicky, že jsem málem ani nestačil zaplatit obvyklých padesát juanů vstupného. Terasovitá políčka padala šikmo dolů, ženy se před ně nastavily na zřejmě obvyklé místo k fotografování – po slunci a s pěkným pozadím. Byly to profesionálky, česaly se dlouze a s grácií a bylo mi to příjemnější, než kdybychom tuto scénu natáčeli někde v soukromí zdejších chalup kradmo a na zapřenou.
Člověk by při pohledu na tyto moderní podnikatelky 21. století nevěřil, že Mienové byli původně kočovný kmen, popisovaný již od dynastie Tchang zhruba před jedním a půl tisícem let. Říkali jim „ma yao“ – ti, co nemusí pracovat – protože jim vláda odpouštěla daně za to, že budou zkoumat neobydlené oblasti a hledat úrodnou půdu. Žijí dodnes pospolu a nepouští do svých rodin etnické Číňany (Chany), nejedí psí a hadí maso, chodí v barevných krojích nazdobeni spoustou stříbrných šperků a jejich náboženství kombinuje taoismus, animismus a uctívání předků. Nejpozoruhodnější na jejich zvycích jsou asi přece jen vlasy, díky kterým se dostali i do Guinessovy knihy rekordů. Ženy je nosí schované pod turbanem, protože žádný cizí muž by je správně neměl vidět a nejdelší prý mají až pět metrů. Ale i ty naše manekýnky měly téměř dvoumetrové „háro“. Pravda, nastavované prameny vlastních, dříve ustřižených vlasů.
Žena lidu Zhong
Ayové nejsou jediným etnikem, obývajícím Dračí hřbet. Tím dalším jsou lidé Zhong – a ženu z tohoto etnika jsme našli také, dokonce si spíš ona našla nás. Byla drobná a s inteligentním obličejem. Nevnucovala se, nekřičela. Původně učitelka angličtiny, pak se dala na průvodcování. Měla na sobě zhongskou halenku, vkusnou a nepříliš nazdobenou, provedla nás vesnicí a zavedla do zápaďácky zařízeného hotelu, kde nám zajistila exkluzivní oběd. Sto dvacet juanů byla částka, která by nám vydržela na týden vcelku přijatelného nejskromnějšího stravování, ale tady padla za jeden oběd. Když jsme se dohodli na jídelníčku, odešla na dvorek a po chvíli nesla do kuchyně živou, kdákající, ale příliš se nevzpouzející slepici. V českých restauracích se občas říká jako vtip, když vám dlouho nenesou kuřecí steak, že ho ještě honí po dvoře – v Číně to je realita luxusních restaurantů. Technologie přípravy, při které se slepice prostě rozseká i s kostmi na kousky, mi ale příliš nevyhovovala a na pařátky, považované tu za zvlášť vydatnou lahůdku, jsem si příliš nezvykl. Ale i tak to byl dobrý oběd – hodně nad poměry, kterým jsme ve městech přivykli.
Boží schodiště
Je mnoho míst světa, o kterých se říká, že tam se Pánbůh vyřádil. Tady v Číně se na Pánaboha moc nevěří, tak lidé, kteří tu žijí, neříkají nic, jenom se pilně starají přičinit se o svůj chléb vezdejší. Obdělávatelná půda tu na horách původně chyběla a Miové museli vynalézt způsob, jak se uživit. Strmé svahy proměnili v obrovské schodiště rýžových políček. Rýže se při začátku růstuzaplavuje vodou, tak musely být terásky dokonale rovné, aby se v nich voda udržela. Základem každé terasy je kamenná zídka, z obou stran utěsněná jílem. Kapsovitý prostor byl pak vyplněn hlínou a vzniklé políčko zavlažováno vodou. Systém zavlažování je důmyslné svědectví o spolupráci Miaů s přírodou – pohání ho totiž přírodní hydrologický cyklus. V horkých jihočínských nížinách daleko odsud se vypařuje voda, která pak v chladných horách kondenzuje v mlhu a déšť. Vláhu z mraků zachycují lesy a horské prameny, kterými pak proudí dolů. Aby voda tekla tam, kam potřebují, vytvořili důmyslný systém propojených bambusových potrubí. To vše se začalo možná před osmi sty, možná šesti sty padesáti lety – a funguje to dodnes.
Hledání draka
Dračí hřbet je i přes svou nepopiratelnou účelnost místem zvláštní krásy. Působí výtvarným dojmem a čiší z něj duch taoistické smířlivosti člověka s osudem a nebes s pozemským životem. Pro Číňany má i svůj filozofický rozměr. Mraky jsou jin a potřebují svůj jang kvůli harmonii. Bez kopců a mírně zvlněné krajiny, která působí jako vyvažovací prvek, by byl jang vrcholků hor nevyrovnaný. A pak se nabízí ještě jeden výklad podivného pocitu harmonie, která se vás zmocní, když se procházíte Dračím hřbetem: Poprvé jsem fascinován pohledem na nekonečné terasy políček viděl gigantické feng-šuej v praxi. Znaky slova feng-šuej znamenají doslova vítr a voda a odkazují na dynamický vliv, jimiž tyto prvky utvářejí krajinu. Pokud je harmonie krajiny narušena, což poznáte například sérií nešťastných událostí, vybízí se člověk k tomu, aby krajinu dotvořil uměle – například se má postavit zeď, pokácet anebo naopak zasadit strom.
Na treku po terasách
S tím, jak se slunce chýlilo k obzoru, jevily se rýžové terasy stále hezčí a dokonaleji nasvícené, dokonce i rýžová políčka byla náhle plná vody, která stékala z horských bystřin – dračích tepen a žil. Lidé, kteří tu pracovali, byli dokonalou krajinou zrelaxovaní a šťastnější než Číňané v milionových městech – ačkoliv se museli vzdát většiny výdobytků civilizace. Usmívali se těžkými vějíři vrásek kolem očí a když se zvedli od motyky, dlouze a jakoby zasněně hleděli do malebných údolí. Potkávali jsme babičky s nůšemi, dědy s otepí klacků a chrastí, rolníky v typických slaměných kloboucích. Vesnice, do které jsme po chvíli dorazili, vypadala jako kulisa z historického filmu. Jenom pár kilometrů od turistických tras – a místo zděných lodží pro turisty jenom dřevěné křivolaké kůlny a mezi tím všudypřítomný pasoucí se dobytek. Šli jsme ještě další hodinu terasovitými políčky a pak cesta prudce padala dolů. Přebrodili jsme potok a za chvíli nás nalodil jeden z mnoha mikrobusů, kterým jsme se navečer vrátili do Kuej-linu, kde bylo pošmourno, zamračeno a deštivo.
Autor: Libor Michalec – časopis Cestopisy.
