„Nón Wat Dáj” aneb o cestování po Thajsku

0
563
Thajská krajina | thegoatman/123RF.com
Thajská krajina | thegoatman/123RF.com
Globalizující se 21. století sice ubírá Thajsku na jisté exotičnosti, z pohledu skromného, ohleduplného a všímavého cestovatele nebo vandráka je však naštěstí exotiky pořád dost a zdá se, že bude i nadále. Skromností se dá rozumět hlavně to, že návštěvník se vydá nejlépe sám a po svých objevovat kouzlo země, kde až na pěstované okurky je všechno tak odlišné od toho, co máme k vidění, slyšení, ochutnání a očichání doma.

Příroda se tu zařídila tak, že od konce prosince, na dalekém thajském jihu nejpozději od poloviny nebo konce ledna, do začátku dubna vládne na celém území Thajska monotónní slunečno s teplotou nad třicet stupňů Celsia.

Na horkokrevnost obyvatel dohlíží Jeho Veličenstvo král. Dynastie Čakri ovšem ztratila díky revolučním studentům roku 1932 absolutní moc nad svým panstvím a od té doby jsou sezení „demokraticky“ volené vlády přerušována puči nespokojených generálů královského vojska. Vojenských převratů se již konalo dvanáct, což je světový rekord. Stejně rekordní byl a je počet generálů v thajské armádě v porovnání s počtem vojínů. Vrchní ozbrojenci, kteří nepřipravují další a další převrat, udržují si fyzičku na golfovém hřišti. Po božsky velkolepých oslavách šedesáti let krále na trůnu následoval na podzim roku 2006 zatím poslední převrat a s ním další omezení pobytu cizinců v zemi. Češi mohou po království cestovat 30 dní, a to je docela málo. Ani při takovém nedostatku dnů k poznávání Thajska se nesmí zapomenout na nejdůležitější pravidlo cestování – nespěchat!

Do chrámu na noc i na zbytek života

V Thajsku si přijdou na své milovníci slunce i deště, stále zelené džungle i betonových měst, horských túr a skalních stěn, i plážových lehátek, temnoty vápencových jeskyní i oslnivě jasných vlnek moře, sladkého i kyselého ovoce, pálivých i sladkých pochoutek, lepivé i nelepivé rýže, radostných úsměvů i posmutnělé zamračenosti, půvabných žen i zženštělých mužů. Ať již někdo přišel o peníze kvůli thajské ženě nebo ne, buddhistický chrám je tím správným místem, kam se uchýlit v nepohodě, na noc, na týden, na zbytek života. Stačí se zeptat mnicha v oranžovém: „Nón wat dáj?“ Nón znamená spát, wat chrám a dáj mohu.

Stejně jako u nás stojí v každé vesničce střediskové kostel se hřbitovem, je v každé thajské soubor budov zvaných buddhistický chrám a v těch větších vesnicích a městečkách lze najít chrámů více. Neznamená to však, že by Thajci byli lepšími věřícími. V kolonce náboženství mají v rodném listě sice všichni, kromě muslimů na dalekém a v poslední době hodně divokém thajském jihu, napsáno „buddhista“, ale většina z nich ani nevyjmenuje pět základních přikázání Buddhy. A to dokonce ani navzdory tomu, že se všichni školou povinní musí před začátkem vyučování v osm hodin ráno seřadit do pozoru pod vztyčenou národní vlajkou a po královské hymně hromadně „pomodlit“.

V Thajsku je i dnes náboženský jazyk značně odlišný od toho hovorového nebo úředního a říká se mu „páli“. Staroindický jazyk páli si sice Thajci výslovnostně upravili tak, aby si nepolámali ty své vlastní jazyky, k pochopení významu slov nicméně potřebují slovník, a to už je náročnější, neboť v tom jejich každodenním vedru se nedá moc přemýšlet, natož si něco zapamatovat.

O zapamatování si něčeho, jako jsou náboženská dogmata, ale přece vůbec nejde. Jde o kulturu, tradici, obřady založené na pověrčivosti a zlých a dobrých duších, a hlavně zábavu. Nemluvě o tom, že buddhistický chrám je pomyslným středem thajské vesnice, místem, kde si lze popovídat a vyzpovídat se, něco se dozvědět, místem poledního i posledního odpočinku pod košatým tamarindem. Chrám je obecním parkem a sadem, veřejnou toaletou a útulkem opuštěných psů, koček a namyšlených kohoutů.

Chrám není jeden „buddhistický kostel“, ale soubor několika budov, které více či méně slouží svému účelu. Takový chrám bez chybičky se už na dálku pyšní blyštivě vyzdobeným vihárnem, neboli „lodí“, což je v podstatě reprezentační budova, kde místo oltáře s křížem sedí nejuctívanější socha Buddhy, před kterým se provádí důležité obřady a společné „modlitby“. Skromná sala, dům bez zdí, tedy přesněji a nejčastěji s jednou zdí a uzavřený zábradlím, poslouží k modlení, meditaci, rozjímání a odpočinku stejně dobře jako vihárn. Spát v sale je nejen slušnější vzhledem k „posvátnosti“ uzavřeného vihárnu, ale hlavně vzdušnější a tím chladnější.

I pokoje mnichů bývají součástí saly, ale většinou jsou pro ně postaveny samostatné domy jako ubytovny. Na venkově se často příbytky mnichů v poslední době mění z malých dřevěných chatiček v betonové bungalovy, v případech mnichů představených ve významnějších chrámech ve vily s klimatizacemi. Toalety se od dob Buddhových také změnily, ty dnešní jsou z betonových tvárnic dohromady s umývárnami. V chrámu najdeme ještě budovy takříkajíc provozní nebo jen zanedbané a opuštěné, rozpadající se a zarůstající ani ne tak bujnou, jako dravou vegetací.

Ačkoliv obvykle nejmenším a zároveň nejvyšším, a snad i proto nejdůležitějším místem v chrámu je bez diskuze krematorium. Střecha krematoria je špičatá ve tvaru čedi, komín je štíhlý a palivem dřevěné uhlí. Smrtí končí utrpení vesničanů na tomto světě a malá čedi postavená kolem chrámové zdi schraňují popel nebožtíků. Utrpení lidí jakožto vrozených hříšníků je ovšem podle buddhismu nekonečné – duše se totiž převtělí, většinou do ještě větších „neznabohů“. Rozumný člověk se ale může snažit změnit předem daný těžký životní úděl. Přestěhováním se do chrámu!

Obyvatelé chrámu

Ačkoliv se to občas na první pohled nezdá, chrám je živoucí organismus, sestávající z jednoho až několika desítek mnichů, jejich pomocníků a někde také mnišek. Pomocníky jsou třeba řidiči, neboť mnich vlastnící automobil či motorku nesmí řídit, a údržbáři, neboť spousta mnichů se práce štítí. Většinou jsou však pomocníky takzvaní „chrámoví kluci“, kluci ještě školou povinní, kterým je lépe v chrámu pod ochranou „svého“ mnicha, ať už z důvodů nefunkčnosti rodiny nebo její chudoby (nebo odporu ke školnímu vzdělávání). Mnišky jsou bíle oděné ženy, které se rozhodly na čas praktikovat buddhismus, jejich vlasy jsou na kratičko střižené jako u mnichů a většinou jsou to staré vdovy, babičky a báby.
Samozřejmě musí žít odděleně od mnichů. Ačkoliv muži a ženy jsou dle buddhismu zcela rovnoprávní, právo mnišek se mnohdy smrskne na umývání nádobí, uklízení, jednoduše na práci služek. Je na nich však vidět, že slouží rády, protože někteří mniši jsou dozajista živoucími Buddhy, někteří zase nabubřelými mocipány, před kterými se musí prostý lid poklonit a alespoň jedním uchem podřízeně poslouchat. Mnišky mohou žít v chrámu tak dlouho, jak se rozhodnou, jejich pobytový režim nebo lépe řád je volnější, nicméně pokud některá z mladších mnišek obdivuje některého muže šafránového roucha více, než je zdrávo, pak se to nesmí nikdo dozvědět.

Jak se stát mnichem

V théravádovém buddhismu se každý (muž) může pokusit o osvícení a prvním krokem je osvojení si pěti základních přikázání – nezabiješ, neukradneš, nezalžeš, nesesmilníš a neopiješ se! Druhým je rozhodnutí stát se mnichem v chrámu, kde mají „volnou postel“. Mnichem se ovšem nemůže stát muž, který je psychicky nebo fyzicky postižený, je zrovna na nemocenské, na útěku před muži zákona nebo pokoušející se vyhnout základní vojenské službě. A nebo pokud není schopen opatřit si pár tisíc bahtů na „zápisné a ošacení“!

Mnich nesmí porušit žádné z 226 přikázání, nesmí brát peníze o větší nominální hodnotě než jeden baht, proto se bankovky jemu „darované“ musí vložit do obálky nejlépe letecké pošty. Mnišské sazby za služby veřejnosti jsou, ačkoliv nepsané, velice dobře známy. Malý mnich stovka nebo dvě, velký mnich neboli šéf chrámu je k dispozici nejméně za tisíc. O pomoc mnichů byl, je a bude zájem, protože prostý lid se, kromě žádostí o vstup do mnišského řádu, rodí, žení – a hlavně umírá, a vůbec všelijakých požehnání není nikdy dost.

Účetnictví nikdy nebylo silnou stránkou Thajců, kteří asi právě proto světově prosluli uměním korupce, jak se odborně říká strkání cizích peněz do vlastních kapes. Co se děje se všemi financemi věnovanými mnichům a jejich chrámům, to je ve hvězdách, a kdo nemá na astronomicky drahý dalekohled, tomu ať po tom nic není, když chrám kvete dozlatova. Mnichové potřebují peníze pro nákup kuřiva, mobilních telefonů a jejich dobíjení kreditem, na hudební a filmová cédéčka a přístroje na jejich přehrávání, na „taxi“ nebo pohonné hmoty.

Dvě stě dvacet šest přikázání, která musí mniši dodržovat, nezakazují například na rozdíl od alkoholu a drog kouření tabáku. Ani hodinové klábosení typu „jedna paní povídala“ do malé plastové věcičky se zabudovanou anténkou není přece zakázané pomlouvání, sledování spoře oděných děv hudebního šoubyznysu na videu není to samé jako zazpívat si, zatančit si a rozvášnit se, jízda na kole, řízení motocyklu a automobilu je „ďáblovo pokušení“ na rozdíl od jejich koupě, vlastnictví nebo pronájmu. Nikoliv zcela základním a zásadním, ale nejvíce zdůrazňovaným a nejviditelnějším je přikázání nebo nařízení nejíst po dvanácté hodině polední, a vydržet to až do rána, kdy se mnich vydává bosý s nádobou na rýži na pochod za jídlem, pomýleně v českých médiích nazvaný žebráním.

Jsou významné buddhistické chrámy a kláštery, které za poplatek nabízejí meditační školení pro cizince. Třeba Suan Mok u města Chaiya v turisticky navštěvované jižní provincii Surat Thani. Stres západního světa tam v podstatě léčí předepsaným klidem. Sám jsem se stal na pár týdnů alespoň novicem ve vesnickém chrámu.

Farang v Thajsku

„Vy jste se neváleli v písku na pláži ostrova Phi Phi, neprošli jste se bývalým královským palácem v Bangkoku?“

Ani po dvou letech žití a ježdění po Thajsku jsem dvě výše uvedená místa nenavštívil a nevadí mi to. Stejně bych se tam o Thajsku a Thajcích nic nedověděl.

Pokud jsem „nebivakoval“ v přírodě, přespal jsem v chrámu nebo u rodin, které mi to samy nabídly, odměnou za pravdivé odpovědi na zvídavé otázky. Zúčastňoval jsem se společné modlitby a vzdání úcty, vychutnával si neskutečně pálivé jídlo, neodmítal skleničky rýžové pálenky a sklenky vody bez schválení hygienikem. Prostí Thajci poznali, že se od nich neliším ničím jiným než jen tím, že jsem „farang“, bílá tvář! Dostalo se mi nevídané pohostinnosti a myslím, že i jistého uznání, jistě i proto, že Thajci nejsou schopni se takhle sami potulovat. Jeden „velký“ mnich mi řekl: „V minulém životě jsi byl Thajcem, vidím, že tvoje srdce patří sem!“ Měl pravdu!

Takže si dobře pamatujte: Když do Thajska, tak občas na noc do chrámu! Nebo i na den! Jenom tak poznáte pravé Thajsko. Buddhistické, věřící na dobré a zlé duchy a na štěstí! „Čogdí!“

Autor: Miroslav Pavelka – časopis Cestopisy.

Přidat komentář

Please enter your comment!
Please enter your name here