Na Nové Guineji žije mnoho různých domorodých kmenů. Jací jsou slavní „mudmans“ – hlinění bojovníci – a „parukáři“ žijící v „nebezpečných oblastech“? Jací jsou naprosto izolovaní Idžádžejové a co teprve tajemní Simbuové?
Asarové – „hliněné hlavy“
Legenda praví, že příslušníci tohoto kmene nemohli porazit své nepřátele, a tak si natřeli těla bílým jílem a udělali si hliněné hlavy. Když je nepřátelé uviděli, uprchli, neboť si mysleli, že jsou to duchové zemřelých. Sami Asarové však dnes nevědí zda je tato historka pravdivá, ale své tradice udržují. Říká se jim „mudmans“, tedy „hliněné hlavy“. V asarském jazyce se to poví „kilitua“. Měl jsem možnost bydlet déle než týden u náčelníka jejich vesnice. Dnes je to zcela civilizovaný člověk a tradice předvádí případným turistům za peníze. Nutno říci, že když se Asarové předvádějí, jde z nich strach dodnes. Jinak jsou to příjemní a přátelští lidé, u kterých si pobyty vyloženě užijete.
Huliové – „parukáři“
Stejně jako k Asarům je i k Huliům lépe vypravit se do jejich působiště, přestože je to cesta více než nebezpečná. Na silnici, která k nim vede, se stala již nejedna vražda pro peníze. To je druhá tvář Guiney. Bohužel letadlo k nim létá jen jednou týdně, takže nám nezbylo než jet po oné silnici. Auta do oblasti, kde Huliové žijí, jezdí celá zamřížovaná. Našli domov nedaleko od města Tari. Huliové jsou rovněž civilizovaní, ale možná z deseti procent žijí ještě tradičně. Velmi pěkně se zdobí. Jsou známí tím, že si malují obličeje, obvykle žlutou barvou, a ze svých vlastních vlasů si vyrábějí „paruky“, které vypadají spíše jako klobouky. Tyto pak ještě složitě zdobí peřím rajek a barevných papoušků. Jejich nezbytným doplňkem je bojová „sekera“ opatřená jedním pařátem kasuára. Velmi nebezpečná zbraň. Vzadu na krku pak ještě nosí ozdoby, jimž dominuje velký zobák zoborožce. V Tari a jeho okolí jsem byl dvakrát. Zdržel jsem se tam asi týden. Za tu dobu jsem se velmi blízce spřátelil s Robinem. Velmi príma tradičně žijící chlapík. Pokud tam někdo pojedete, pozdravujte ho ode mne.
Idžádžejové
Jeden z posledních přírodních národů žijících v Papui Nové Guineji. Přírodním způsobem života jich žije už jen hrstka. Vyrábí si šaty z lýka stromů. Složitě je naklepávají i několik dní speciálně upraveným kamenem. Ten se vybrušuje tenkým kouskem „pazourku“ tak, že vypadá jako palička na maso. Kromě toho ženy i muži nosí sukénky z trávy podobné rákosu. Zdobí se peřím rajek a papoušků. Ženy nosí velké mořské mušle, muži zuby divokých prasat a pařáty kasuárů. Muži i ženy si do nosu zastrkují dlouhou „tyčku“ z korálového kamene. Muži mají kromě luku a šípů ještě speciální kamenné sekery. Je to tyč s kulatým kamenem. Vyrobili je vždy, když se jim narodil první syn, a sloužily výhradně k zabíjení nepřátel. Dnes jsou to velmi příjemní lidé, ani se mi nechtělo věřit, že nedaleko mají místo, které pojmenovali „Alemjakwe“. V tom místě se prý asi před padesáti lety utkaly dva znepřátelené kmeny. Do češtiny se název onoho místa, Alemjakwe, dá přeložit jako „jezero krve“…
Tajemní Simbuové – nejtěžší trek mého života
Nevím, jestli to bylo moc do kopce, nebo moc z kopce. Asi obojí. Některé dny jsme museli ujít i více než 1500 až 1800 metrů převýšení. Kdo zná horskou tropickou džungli a neuvěřitelně strmé kopce na Guineji, už jistě začíná chápat, o co tady jde. Ve svých zápiscích mám poznámky: „Můj nosič jde metr za mnou, ale dva metry pode mnou.“ Nebo: „Vyrazili jsme ráno v sedm. V devět jsem již regulérně nemohl. Šli jsme až do pěti do večera.“ Jo, byl to fakt tvrdej trek. A to jsme celou dobu nevěděli, jestli v té oblasti vůbec někdo žije. Místní lidé nám říkali, že snad ano, daleko za tam těmi horami, ale jistý si nebyl nikdo. Sakos, člověk z národa Simbů, jednoho z dodnes necivilizovaných, se stal mým průvodcem a po několika dnech nerozlučným kamarádem. Našli jsme v nekonečných horách a džungli jeho vesnici. Přijal nás přátelsky. Věděl, že já ani mí dva průvodci nevíme, kudy jít dál. Uvolil se nás doprovázet. Byl to jeden z „nejčistších“ lidí, jaké jsem kdy poznal. Měl jen luk, šípy a sukénku z trávy, ale byl možná bohatší než my všichni dohromady. Měl naprostou svobodu a volnost. O jeho vesnici skoro nikdo nevěděl a je tak daleko od jiných lidí, že se za ním asi nikdy nikdo nevypraví. Sakos nás provázel několik dní. Lovil lukem v řekách ryby, vařil je „zašité“ v kůře stromů, zručně zacházel s kostěným nožem. Nic pro něj nebyl problém. Přístřešek proti dešti vysoko v horách měl postavený za čtvrt hodiny, oheň rozdělal třením ratanu o klacek za několik sekund. Věnoval mi kousek svého života. Nikdy na něj nezapomenu. Málokdo se mi tolik vryl do paměti jako on, můj přítel Sakos.
Autor: Petr Jahoda – časopis Cestopisy