Martin Ducháč: „Komfort to opravdu nebyl!“

0
501

Koho by napadlo přeplout oceán na „nafukovací lodi“? Jenomže Martina Ducháče to nejen napadlo, on takovou loď postavil a oceán s ní pokořil. Klobouk dolů.

Kdo nebyl nikdy na lodi, představí si Sector jako větší nafukovací matraci. Kdo o jachtingu něco ví, musí si ukroutit hlavu – co to je za nesmysl? Vždyť pevnost lodi je jednou z nejdůležitějších podmínek. Jak to zvládne „nafouknutá“ plachetnice?

Pokud je konstrukce dostatečně pevná a její torzní tuhost nezávisí na nafouknutých plovácích, ale na samotném těle katamaranu tvořeném duralovými trubkami a ocelovými lany, pak i velké vlny zvládá bez potíží. Analogicky lze tedy odpovědět stejně, jako by asi odpovídali piloti rogal a jim podobných ultralehkých letadel. Pevnost je dostatečná, ale pohodlí nevelké.

Co všechno je vlastně nafukovací? Co takhle kýl? A kotva?

Kotva na Sectoru žádná nebyla, jelikož jsem neplánoval žádná jiná přistání než na Kanárských ostrovech a pak na Martiniku. No a na oceánu se příliš kotvit nedá.

Kýl samozřejmě nafukovací nebyl. Měl dřevo-laminátové sendvičové jádro profil NACA, ve vyklopeném stavu o ponoru 130 cm a uchycený byl ke konstrukci uprostřed lodi. Nafukovací byly pouze oba plováky. Každý měl objem 2300 litrů, tři nezávislé komory s přetlakovými ventily a síla jejich stěny byla 1,4 mm. Pod čarou ponoru byly plováky chráněny kevlarovou tkaninou a jejich ponor byl v naloženém stavu 12 cm.

Chápu, že člověka může napadnout, že by byla dobrá nafukovací loď (mne každý rok, když tu svou, pětitunovou, dostávám z vody). Ale jak to napadlo vás a jaká byla geneze od nápadu k realizaci?

Nápad pochází z roku 1997. Za tři roky poté jsme vypluli na Atlantik. Ačkoli se původně idea zrodila v mé hlavě, k realizaci bylo zapotřebí přesvědčit mnoho dalších lidí a sponzorů, aby do této šílenosti šli se mnou. Nejdůležitější osobou se nakonec stal můj otec, který při stavbě Sectoru uplatnil své mnohaleté zkušenosti konstruktéra a určitě se také hodily jeho vědomosti coby inspektora staveb ultralehkých letadel. Oběma nám šlo o to dokázat sobě a všem ostatním, že ultralehké konstrukce se mohou uplatnit nejen ve vzduchu, ale i na moři. Přípravu celé přeplavby považuji i teď s odstupem času za mnohem obtížnější než samotnou plavbu. Ne že bychom neměli štěstí na sponzory a na lidi, kteří nám pomáhali. Naopak! Je jich tolik, že je tady nelze všechny jmenovat, a většinou byli tak skvělí, že jim nelze být dostatečně vděční. Ale samozřejmě doba příprav byl jeden velký stres! Technické potíže, omezené finance, pochybnosti o sobě, lodi a celém projektu… a srážky s několika blbci by bohatě stačily na pobyt v
psychiatrickéléčebně hned několika lidí. Naštěstí, když je člověk dostatečně motivovaný a přesvědčený o konečném úspěchu, dá se překonat téměř vše.

Kde se poprvé Sector dotkl vody a jak jste ho zkoušeli?

Poprvé jsme Sector spustili na údolní nádrži Rozkoš v listopadu 1999. Tomu předcházela stavba dvou menších prototypů. Druhý s nich měřil 4,5 metru a na moři jsme ho zkoušeli poprvé v prosinci 1998 poblíž St. Tropez. Slané vody se Sector poprvé dotknul tuším koncem ledna r. 2000 u chorvatského Cresu. Tam jsme ho zkoušeli pouhé tři dny. Plul lehce, rychle a i ovládání na moři bylo překvapivě přívětivé. Jen nám dvakrát prasklo kormidlo. Během zbývajících dvou měsíců jsme museli Sector kompletně dovybavit navigací, elektronikou, další sadou plachet, přístřeškem a stovkami dalších „drobností“. Také novým, pevnějším kormidlem. Pracovali jsme tak 18 hodin denně, 7 dní v týdnu.

Nápad přeplout s ním Atlantik byl na počátku, nebo až když byl hotov? A proč zrovna Atlantik?

Oficiálně jsme ideu přeplout oceán na plachetnici, která váží jen 200 kg, oznámili těsně po návratu ze St. Tropez, když jsme viděli, jak dobře se prototyp chová i na velkých vlnách. Ale ta myšlenka ve mně nejspíš hlodala mnohem dřív. Proč Atlantik? Nejspíš proto, že je to nejbližší oceán. Nebo také proto, že pasátní větry jsou na něm přeci jen stabilnější než ty nad Tichým oceánem. A nejpravděpodobněji proto, že úplně na začátku jsem plánoval doplout až na Floridu. Byl jsem tam v roce 1997 a přes měsíc obhlížel a připravoval přistání právě tam. Potom jsem od toho ustoupil. Jednak by to nebyl prakticky žádný přínos z hlediska řekněme „sportovního“, a také proto, že Karibik je sice krásný jachtařský revír, ale plavba poblíž ostrovů by byla ztrátou času a zároveň neadekvátně zvyšovala nebezpečí plavby. S lodí, jako byl Sector, jsme totiž nechtěli být sešrotováni nějakou superrychlou motorovou jachtou…

Už jste se přes louži plavil i na jiném plavidle, nebo to byla premiéra?

Přes oceán jsem před přeplavbou Sectorem ještě neplul. Upluto na moři jsem měl kolem 4000 nm. David dva měsíce před vyplutím Sectoru Atlantik přeplul. Ale já, tehdy a ani teď, nepovažuji „trénink“ na oceánu plavbou v pasátech za nejpodstatnější. Pokud člověk nezažije na lodi několik pořádných bouří, tak má natrénováno málo. A to jsme měli s Davidem oba! Během přeplavby se ukázalo, že dvousetkilový Sector je natolik odlišný od mnohatunových plachetnic, že by nám to nejspíš stejně nepomohlo.

Co bylo při přípravě nejtěžší?

Teď už ani nevím. Bylo toho dost. Například nebylo vůbec snadné udržovat přesvědčení všech ostatních kolem a ani sebe o tom, že je úspěch možný. Kdybyste si jen představili, kolik lidí nás od toho zrazovalo. Prorokovali nám jasnou smrt! A ostudu, až se Sector po pár vlnách rozpadne. Celkově převažovaly katastrofické vize v poměru tak 5:1 a s tím se nebojuje lehce. Hlavně když se tak vyjádří někdo, kdo jachtingu opravdu rozumí a koho uznáváte.

Z vašeho deníku vyplývá, že jste si za plavby užili pěkně krušné chvíle; co „ponorka“, nevynořila se?

Před plavbou, během ní i po ní se „vynořilo“ mnohé, ale ponorka nás naštěstí minula. Z části to bylo štěstí, jelikož jsme se s Davidem poprvé potkali tři měsíce před vyplutím a byla to tedy sázka do loterie. A hlavně si myslím, že za to může samotná náročnost plavby. Posledních šest dní plavby jsme například prakticky nejedli a spali v kuse maximálně hodinu. To potom na ponorku nezbývá čas.

Na co takový nafukovací katamaran přijde?

Postavení Sectoru stálo něco kolem jednoho a půl milionu korun. To počítám jen materiál, vybavení a cenu subdodávek. Náš čas, ty tři roky, samozřejmě nepočítám.

Jak je taková nafukovačka ovladatelná? Katamarany přece nejezdí proti větru nic moc, ani když je to klasika. A co stabilita?

Nezapomeňte se prosím podívat na experimentální letadlo, které obletělo jako první zeměkouli. Nejspíš byste jeho subtilní konstrukci také nevěřil. Podobně to cítím s těmi „nafukovacími“ plováky. Ty pouze nesly loď, tedy dodávaly potřebný výtlak. Ale konstrukce samotného katamaranu na nich nebyla nijak závislá. Plováky mohly být stejně tak z laminátu. Ale proč? Jakékoli jiné řešení by vážilo mnohonásobně více a málokterý materiál je lehčí než vzduch. Tak proč toho nevyužít. Stabilita Sectoru byla dostatečná, což se ukázalo hned první noc u Gibraltaru. Vlny hnané větrem Levante o rychlosti až 90 km/h šly rovnou z boku a byly tak vysoké, že nepluly ani trajekty. Té noci jsme měli jedinkrát blízko převrhnutí. Samozřejmě záleželo, stejně jako u každého jiného katamaranu, na ploše plachet. Stoupavost Sectoru proti větru byla lepší než např. u Hobie Catu. Tedy alespoň do větru 3B. Tato dobrá stoupavost byla dána konstrukcí s jedním středovým kýlem a minimálním laterálem plováků. Při silnějším větru jsme křižovat nezkoušeli. Ostatně během plavby pasátem jsme křižovat ani nepotřebovali.

Taky si těžko dokážu představit vybavení v nafouknuté lodi – o nějakém přepychu se asi nedá hovořit?

Komfort to opravdu nebyl. Stravy necelých 20 kg na osobu, pitná voda pouze z ručního odsolovače, totálně rozmočená kůže rukou, spacák pouhých 50 cm nad hladinou. Ale my jsme nepluli na dovolenou. A zvyknout se dá opravdu skoro na všechno. Po prvních pár dnech jsme nalezli takový režim, že nám plavba připadala docela pohodlná. Alespoň většinou.

Jak se vybírá partner pro takovou cestu?

Radit, jak si vybírat partnera na extrémní akci, si opravdu netroufám. Můj výběr byl zpočátku racionální. Ovšem jelikož původně plánovaný partner půl roku před vyplutím velmi vážně onemocněl, musel jsem hledat znovu. Nakonec jsme měli s Davidem štěstí. Nějak jsme si prostě „sedli“. Ale stejně tak to mohl být horor. To už jsem na lodi také zažil a jsou to nehezké vzpomínky.

Kdy vyjedete znova? A kam?

Teď zas musím nějaký čas pracovat a vydělávat. Navíc mám dvouletou dceru, a tak se jí snažím věnovat. Ale až povyroste, možná se zase do něčeho pustím. Jeden nápad už je a vypadá to, že se o něco podobného ještě nikdo nepokusil. Ale pokud se do toho pustím, tak už určitě ne s tak malým týmem a zázemím. Je to hodně technologicky náročné a nejspíš by to tentokrát sledovali i v zahraničí… Navíc letos zemřel můj otec, a pokud nenajdu podobně schopného a svědomitého konstruktéra, tak ten projekt nemá šanci na úspěch.

Autor: Tomáš Vladislav Novák – časopis Cestopisy.

Sdílejte

Přidat komentář

Please enter your comment!
Please enter your name here