Zásluhou mezinárodní izolace si zachovala bývalá Persie, dnes islámská republika, výraznou osobitost. Potýkat se s odlišnostmi od kultury Západu patří tak k častým, byť docela zábavným činnostem turistů. Tím nejmarkantnějším rozdílem je bezesporu odívání tamních žen. Jeho zásady se vztahují i na zahraniční návštěvnice, alespoň na veřejnosti a všude tam, kde by mohly potkat muže. A kdyby snad se některá z nich zapomněla a vyšla s odhaleným účesem,je to íránská žena, která se nerozpakuje tuto povinnost jí připomenout, často docela rázně.
Soukromá móda
Hedžáb, způsob halení ženské hlavy a celé postavy, uzákonil revoluční výnos, pro část Íránek ale ztělesňuje nový trend, jenž vede vzdělané ženy k islámu jako k národní hodnotě. Čádor, dlouhý ženský závoj, je tak výrazem svobody pro ty, které v něm vidí svoji volbu, byť Evropanky a ostatní cizinky, na které se zásady islámského odívání vztahují bez výjimky, na to mohou mít názor opačný. Konzervativní prostředí islámského státu není ovšem bez pohybu a společnost má právo na změny. Bylo by chybou upírat íránským ženám smysl pro módu. Ve skutečnosti se íránské ženy krášlí neméně náruživě a s nemenším potěšením jako ženy v Evropě. Obchody plní pestrobarevné šaty, výlohy ve městech upoutávají přemírou zlatých šperků, ale také moderní kosmetiky. Líčení, účesy a krásné odění, to vše ovšem v Íránu vytváří jakousi soukromou, domácí módu. Všechnu tu krásu, do níž ženy a dívky v Íránu investují, si nechávají pro rodinu a bezpečné prostředí domu, a tak v rodinném zázemí nebo mezi přáteli probíhají i privátní módní přehlídky. Podobně jsou v Íránu skryté a pro vnějšího pozorovatele nepřístupné interiéry tradičních hliněných obydlí, která z ulice uzavírají jednolité zdi bez oken. Teprve za zdí se nachází vnitřní obydlí, hermeticky oddělené od veřejného prostoru jako všude v islámském světě. Tady začíná soukromí, padají závoje a mnohé konvence se nedodržují.
Obletovaní turisté
Proniknout sem pootevřenými dveřmi není zas až tak těžké. „Welcome in Iran“, tak zní nejčastější fráze, s kterou se v zemi setkáte. Pozdrav bývá turistům věnovaný opravdu upřímně. Zahraniční návštěvník často setrvá dlouhé hodiny u rozhovorů v íránských rodinách, kam bývá pozván po náhodném setkání. Na čaj, na oběd, a poštěstí-li se, zůstává i na nocleh.
Dychtivý zájem o turistu, zvlášť když cestuje individuálně, by vás proto neměl udivit. Íránci jsou z nedostatku kontaktů mimořádně vnímaví a naladění na přijímání čehokoliv cizího. Zvlášť na to, co pochází z oficiálně démonizovaného Západu, před kterým moc obyvatelstvo ochraňuje, seč může. Na cizincích mohou místní nejen uplatnit svou přirozenou zvědavost, ale také pocvičit angličtinu, které se věnuje značná část mladé íránské populace.
Nepoučený návštěvník bývá upřímně překvapen, jaký zájem mladých žen a dívek vyvolává. O úsměvy a oslovení vprostřed živé ulice či v parku, žádosti o adresu, nebo dokonce autogram tak nebývá v íránských městech žádná nouze. Hloučky černě, na první pohled předpisově zahalených studentek obklopující evropského turistu začínají patřit k běžnému koloritu těch nejnavštěvovanějších míst.
Atmosféra, kterou známe
Přes všechny zjevné rozdíly nám může být atmosféra dnešního Íránu nakonec docela blízká. Už po pár dnech, jakmile si člověk zvykne na odlišnou realitu, se totiž odkudsi přikrade neodbytná myšlenka: vždyť tohle všechno jsme už někde viděli. Skutečně! Podobně jako u nás před skoro dvaceti lety je zakázáno skoro vše, ale dodržuje se jen něco a ještě jenom občas, podle toho kde a kdy. Vůbec podobnost s komunistickým režimem není náhodná a zaráží spoustou analogií. Už třeba v nabídce výrobků a služeb – není nijak rozsáhlá, zvlášť pokud jde o technické výdobytky, často dotované ceny zato umožňují většině obyvatel udržovat relativně obstojnou životní úroveň. Budovatelské billboardy a nástěnné agitky jsme v socialistických dobách také zažili. Tady ovšem doplněné obrazy duchovních vůdců a islámských mučedníků. Zcela v tradici autoritativních režimů Blízkého východu jsou doslova na každém nároží a myslitelé na nich v nesčetných postojích a výrazech tváře dávají průchod svým kaligraficky provedeným myšlenkám. Vedle zakladatele islámské revoluce ajatolláha Chomejního je zobrazován jeho nástupce a řada obrazů nese podobu dalších duchovních v černých a bílých turbanech.
Monumenty a samovary
Půvaby i úskalí rozdílů mezi dvěma kulturami zcela jistě nejsou tím hlavním, čím Írán přitahuje pozornost. Rozlehlá země láká především stopami své minulosti. Velkolepé pamětihodnosti v měřítku odpovídajícímu stáří a velikosti říší, které se na území dnešního Íránu vystřídaly, návštěvníka ohromí. Zvlášť když se před jejich monumentalitou ocitá pozoruhodně osamocen. Už jména jako Persepolis (sídlo starých perských králů Xerxa a Dária), Súsy (vykopávky hlavních měst více civilizací) nebo Ekbatana (ruiny centra říše Médů) evokují pro Evropana oživlé strany učebnice světových dějin. Perská říše existovala více než jedno tisíciletí, než se v 7. století stala obětí expanze islámu. Sjednocovalo ji jedno z velkých starověkých náboženství, zoroastrismus, jehož tvůrce Zarathustra bývá se starou Persií spojován. Zbytky vyznavačů kultu světla a ohně a početné památky na tuto éru dokládají rozmanitost kulturních vlivů. Přesto se davy turistů v klimatizovaných busech dosud íránskými silnicemi neprohánějí, naopak – jejich množství je vzhledem k rozloze země mizivé. Co našeho turistu potěší, jsou ceny: dotované v rámci výchovy k národní hrdosti a o jednu nulu nižší, než jsme zvyklí u nás. Cesty k památkám staré perské říše i k hrobům básníků jsou pro místní mimořádně oblíbeným druhem zábavy. Tím spíš, že svou cestu k vstřebání národní tradice prožívají výletníci po svém. Po prohlídce monumentů následují pikniky pod širým nebem – na kobercích plných jídel a se samovary neustále připravujícími tradiční čaj. Jeho chuť je výtečná, o důvod víc, proč Írán navštívit.
Čajová realita
Čaj k Íránu patří stejně jako růže, básně a černé čádory. Málokteré setkání se neobejde bez čaje a pozvání na čaj je příležitostí k seznámení. Zkonzumovat dvacet sklenek čaje není nic neobvyklého, pro místní dokonce běžná denní dávka. Pro zdejší vedro nenajdete vhodnější životabudič. Je to čaj, který osvěží víc než obvykle podávaná voda s ledem, o perské variantě coly ani nemluvě. K zvládnutí zdejšího životního rytmu je to dokonce podmínka, neboť před půlnocí se neukládají ke spánku často ani děti.
Málokterý Íránec si svůj čaj osladí přímo ve skleničce. Už proto, že existence čajových lžiček je podobně vzácným jevem jako výskyt pivních sklenic. Pro snazší rozpouštění se ujalo kousek cukru chvíli v horkém čaji podržet a teprve poté ho v ústech zalít malým douškem. Platí, že každý milovník íránského čaje si musí svůj způsob najít. Mezi dnešními sladidly převažují nasekané zlomky cukru, méně lze vidět velké nažloutlé krystaly. Těmi se sladil čaj v minulosti, kdy na stolech bublaly první samovary a kdy vedle čaje byl populární šerbet, ovocná voda s orientální, čili nadměrnou koncentrací cukru, podávaná s ledem. Dnes ji nahradila zam zam, místní verze coly. Vedle toho lze koupit všemožné nápoje, džusy a koktejly z mixovaného ovoce a zeleniny, často velmi nezvyklého vzhledu, původu a chuti.
I k islámu patří čaj. Že se pijáci čaje uchylují do mešit, může pohledem z Evropy překvapit. Duchovní prostředí mešity poskytuje vhodné a důstojné prostředí pro konzumaci čaje. A meditace při čaji nemá daleko k náboženskému vytržení. Mladíci na venkově se tu scházejí u samovaru po modlitbách, stejně tak senioři umí pod chladivými kupolemi trávit při čaji dlouhou popolední siestu. Vařit výluh z čajových lístků je pro mollá, íránské duchovní, nebo pro jejich pomocníky jednou z důležitých povinností.
Čajové automaty do Íránu naštěstí ještě nedorazily. Můžeme se uklidnit s vědomím, že společnost by vymoženost, která by jim vzala osobní kontakt s prodavačem a nedostatek kontroly nad nápojem, snad ani nepřijala. Ale kdo ví, jak se změní tamní realita za pět deset let.
Autor: Jiří Sladký – časopis Cestopisy.
