Icefields Parkway – projížďka po nejkrásnější silnici světa?

0
649
Icefields Parkway | eddygaleott/123RF.com
Icefields Parkway | eddygaleott/123RF.com

Icefields Parkway je dlouhá asi 230 kilometrů a spojuje dvě centra sousedících kanadských národních parků – Lake Louise v Banffu a město Jasper. Původně to byla stará indiánská stezka, později, po příchodu Evropanů, kupecká cesta obchodníků s kožešinami a v současnosti je vyhlídkovou silnicí pro motorizované turisty.

Vede hlavním údolím mezi dvěma horskými systémy, přičemž ten vyšší, Rozvodní hřbet, se táhne podél západního obzoru. Cestou překonává dva horské průsmyky – Bow Summit a Sunwapta Pass, a také kontinentální rozhraní. Co na ní čeká? Nesčetné množství horských velikánů, exotická jména, divoké řeky, úžasná jezera, mohutné ledovce, hluboké a zdravé lesy, divoká údolí, bohatá květena a tentokrát i zvěř. Co víc si může člověk přát. Snad jen to, aby celá cesta trvala třikrát tak dlouho. Mnozí jí dávají přídomek „Nejkrásnější silnice světa“. Vím, že takových silnic je víc, ale této se hned tak něco nevyrovná.

Vyjíždíme z kempu v městě Banff hned po sedmé hodině. Na obloze je slunce velké jako meloun a nikde ani stopy po jediném mráčku. Brzy odbočujeme vpravo – silnice 1a, Bow Valley Parkway. Hned za odbočkou míjíme originální dopravní značku – nebezpečí smyku pro motocyklisty. Nutno podotknout, že je to silnice velmi kvalitní, široká a s dokonalým povrchem, jen prostě není hlavní, což nás nyní velmi těší. Pravda, absolvujeme prakticky celou trasu japonským způsobem, ale ono to tentokrát jinak nejde. Hlavním faktorem je čas. Jen jsme netušili, že k první zastávce dojde tak brzy. U silnice se totiž popásá jelen, dvanácterák (jestli umím dobře počítat), v tak dokonalé pozici, že nás nic nenutí opouštět pohodlí automobilu. Kamery a fotoaparáty se daly do práce a od toho okamžiku bylo takřka zbytečné je strkat zpátky do brašny.

Najednou se přímo v ose silnice objevuje gigantická hradba sestavená z prakticky svislých skalních stěn, čnících jistě víc než kilometr nad plochu údolí. Je to Castle Mountain vysoká 2862 metrů. Po pravé straně má hřeben jakoby vztyčený prst, který je nejvyšším místem, jinak je hora několik kilometrů dlouhá, a protože jsme ji před chvílí viděli z profilu, víme, že i velmi úzká. Celý hřeben připomíná cimbuří s pěti nepravidelnými hrby.

Nejkrásnější dojem z celé Bow Valley Parkway jsme získali na zastávce Outlet Creek Viewpoint. Pod námi teče Bow River, železnice i řeka tvoří malebné oblouky. Za řekou les a za nimi – panorama kanadských Rockies s přinejmenším jedenácti vrcholy. Mt. Babel, Mt. Temple, Saddle Peak. Mezi vrcholy jsou ukryta nádherná jezera Lake Louise a Moraine Lake. Nahoře se bělají ledovce, šedé masivy prudce spadají do roviny, která je pokryta nekonečným lesem, a pod námi zurčí jasně modrá Bow River.

A pak už se pod koly odvíjejí první kilometry Icefields Parkway. První úsek je poměrně nezáživný, protože silnice je sevřena okolním lesem až zbytečně těsně a horské hřebeny nad nimi jen nesměle vyčnívají. Ale protože se cesta točí v zákrutech, můžeme vždy čelně před sebou sledovat měnící se panorama. Několik desítek cyklistů se vydalo stejným směrem jako my a tvoří malé hloučky, silnice je však dostatečně široká.

Abrzy je čas zastavit, vyhlídka nese název Crowfoot Glacier Viewpoint. Ledovec je na svazích protější hory patrný, ale zdá se, že je mohutný zejména při pohledu z výšky. Vidíme z něj splaz, který teče do prudké serpentiny, ale končí poměrně vysoko nad našimi hlavami. Kamenná masa měří 3050 metrů a nese název Crowfoot Mountain.

Hluboko pod sebou tušíme jezero – Bow Lake. Sjíždíme níže, silnice se tady těsně přimyká k jeho břehu. Odhaduji, že je široké několik set metrů, snad jeden kilometr. Za ním se zvedají strmé skalnaté srázy, které nedávají šanci stromům. Snad jen dole u břehu, v závětří a na ještě mírném svahu, se krčí několik stovek kmenů, potom už sledují oči jenom skálu a tam, kde je k tomu vhodné prostředí, i ledovce. Po levé straně máme stále ještě Crowfoot Mountain, ale hledíme na ni z jiné perspektivy, přímo nad Bow Lake se už tyčí jiný vrchol, Mt. Jimmy Simpson (2966 m), ukončený takovou směšnou špičkou.

Po asi dvou kilometrech se nám otvírá pohled do příčného údolí, nad nímž visí ledovec Bow. Je neobyčejně mohutný a na čelní stěně se poctivě odlamuje – z té dálky působí jako gigantická našpulená ústa. Ledovec sledujeme na vzdálenost snad pěti, snad osmi kilometrů, což nám nedává možnost vytvořit si správný obrázek o jeho mohutnosti.

Brzy se dostáváme na nejvyšší místo přejezdu – Bow Summit (2069 m). To by ještě nebyl tak docela důvod k zastávce, ale přesto je tu docela velké parkoviště. Asi deset minut chůze nás dělí od dalšího přírodního zázraku. Kolem asfaltované pěšinky roste zajímavá květena. Člověk by řekl, že je to sasanka, a nakonec zjistí, že tomu tak je, i když květy jsou mnohem větší. Západní anemona (Anemone occidentalis) se jmenují ty květy a nyní je jejich čas. Velmi zajímavý je jejich budoucí vývoj. Jakmile anemona odkvete a vydá plody, promění se v ježatou fousatou kouli, jejíž šlahouny visí dolů v docela nehezkém chumlu. Tomuto stadiu vývoje se v originále říká „Towhead Baby“ nebo také „Dancing Troll“. Tow lze v tomto případě přeložit asi jako koudel, takže patrně dítě s koudelovou hlavičkou. Druhý výraz znamená tančící trol.

Brzy jsme na konci stezky u docela hezké dřevěné vyhlídky. Splňuje i druhý požadavek – je z ní totiž vidět, a to dokonale. Přímo proti nám je horský hřeben Mt. Patterson (3197 m) a pod ním – co jiného než tyrkysově modrá hladina jezera. Tentokrát nese název Peyto Lake, je pojmenováno po jednom z objevitelů z 19. století – Ebenezer (Bill) Peyto (1869–1943).

Jezero má velmi zajímavý tvar a ze svého vysokého nadhledu je můžeme obsáhnout jedním pohledem. Je to sice dlouhá nudle zakřivením podobná okurce, ale v severní části vytváří dva zálivy, což jí dodává tvar ducha s roztaženými bezprstými pažemi. Jediné, co trochu kalí radost z nádherné podívané, je pomyšlení, že stejné záběry jako my pořídí denně dalších několik tisíc lidí. Ale zatím tu jsme sami jen s asi dvěma domorodci a jedním chipmunkem, který vesele pobíhá dole na skále a o turisty jeví pramalý zájem. Asi tuší, že by od nás nic nedostal, a Japonci jsou stále ještě někde v posteli.

Za jezerem směrem k severozápadu se rozevřelo údolí – jako by se táhlo do nekonečna, jeho úbočí tvoří další a další štíty, na dně se vine řeka, ta se však brzy ztrácí v zeleném příkrovu jehličnatých stromů. Závěr údolí je někde v mlze, odhaduji snad padesát kilometrů daleko. Co trochu kazí dojem, je oblačnost. Před chvílí to byly ještě nadýchané beránky decentně doplňující modrou oblohu a dotvářející fotogeničnost krajiny, nyní se dokázaly mráčky rozmnožit a začínají okupovat prakticky celou oblohu nad údolím před námi.

Sjíždíme pomalu ze sedla a ani si neuvědomujeme, že už jsme v povodí jiné řeky. Opustili jsme Bow River. Mistaya River (někdy také Peyto River), která vytéká z jezera, se po několika desítkách kilometrů vlévá do řeky North Saskatchewan. Pravda, po několika tisících kilometrů se oba toky setkají a společně dospějí záhadnou deltou do Hudsonova zálivu.

Krajina se nemění, pořád máme po obou stranách údolí horské hřebeny a dolina se táhne svým směrem prakticky rovně, tak, jak ji vymodeloval ledovec, ale přesto se z jednotvárného masivu horských štítů začíná oddělovat jeden, který má poněkud odlišný tvar. Prakticky ideální pyramida, teď, z boku, má přesně trojúhelníkovitý profil. Má příznačný název Mt. Chephren a je 3266 metrů vysoká.

Než však dojedeme až k ní, čeká nás ještě jedna zastávka – Misaya Canyon. Přeskakujeme pařezy a padlé stromy a po deseti minutách jsme asi o 50 metrů níž. Zde se příroda vyřádila. Řeka vyhloubila ve skále tunelhluboký deset až patnáct metrů. Vine se v nepravidelných zákrutech, v nichž zuří voda, které se vůbec nelíbí, jak je tady spoutaná v úzké prostoře. Vodu můžeme prakticky jen slyšet, protože kaňon je úzký a hluboký a špatně se do něj dívá. Přesněji řečeno je to podívaná jen pro silné nervy. Ale jak voda v kaňonu rotuje, přece jen tvrdá skála neodolá tomuto tlaku a pomalu se uždibuje. Vytvářejí se tak kulaté válcovité otvory, v nichž voda rotuje zběsilou rychlostí a za hlasitého syčení a hučení dokonce stříká až nahoru na okraj.

O čtvrthodinku později stojíme u jezera Upper Waterfowl Lake (jezero vodního ptactva), dostali jsme se k němu asi po 300 metrů dlouhé stezce. Jeho voda je příznačně zelená, i když poněkud tmavší a méně tyrkysová, než jsme doposud byli zvyklí. Důvod je nad námi, oblačnost začíná dominovat. Po levé ruce máme ještě jasno, zatímco vpravo, ve směru další jízdy, jako kdyby se čerti začínali ženit. Ale oblaka jsou vysoko, vrcholky hor stále vidíme. Přímo před námi pózuje pro fotografy hora Mt. Chephren. Z tohoto pohledu už ztratila svůj hladký pyramidový tvar, její vrcholek je trochu zalomený a vidíme, že ani povrch není hladký, ale zvrásněný desítkami spár a trhlin. Vrcholek ční do výšky, my se placatíme o nějakých 1300 metrů níž. Není to ovšem jediná hora, která by stála za pohled, vlevo od ní se táhne k jihovýchodu celý horský hřeben a tam někde daleko splývá s masivem Crowfoot.

Náhle se údolí rozestoupí do široka, vidíme několik dřevěných stavení a vjedeme na most. Je dlouhý snad 300 nebo 400 metrů, a pod ním protéká řeka, jež se zde větví do četných ramen a vytváří několik ostrovů. Tok, který si tady uzurpuje tak velký díl krajiny, se jmenuje North Saskatchewan, a právě zde se stéká s řekami Howse River a Mistaya River, podél které jsme jeli doposud. Jedeme teď proti proudu North Saskatchewan. Cesta začíná pomalu stoupat. Stav počasí je setrvalý. Neprší, ale zároveň to nevypadá, že by se chtělo nějak výrazně vylepšit.

Vidíme auto, které před námi zastavilo u krajnice a osádka ukazuje kamsi doprava do lesa. Děláme totéž. Chvilka soustředění a najednou se mezi stromky vynoří černá chlupatá hmota. Černý medvěd, baribal. Vše je rázem v pohotovosti. Medvědovi nic nevadí, vesele se popásá a hromadící se vozy u krajnice ho nechávají v klidu. Slyším, že by měli být tři, ale když soustředím zrak na okolní traviny, považuji toto mínění za odraz zrakových přeludů. O chvíli později jsme už na střeše auta. Všechny objektivy míří na jediné místo.

Medvěd má na výběr skutečně pestrý jídelníček, jen tak něco mu nechutná. Zdá se, že pravou pochoutkou jsou pro něj květy pampelišek. Několik desítek lidí různě pobíhá po krajnici, sleduje šelmu krok za krokem, a všichni fotografují a filmují. Auta zablokovala silnici. Na svah si ale nikdo netroufá, kdo by také chtěl být zákuskem po chutné pampelišce. Huňatá potvůrka se pohybuje, musíme za ní. A co nevidím! Z lesa se vykulila malá černá kulička a za ní další. Celá medvědí rodinka, medvědice s dvěma mláďaty v plné kráse. Méďové na nic nečekají a jdou dál a dál, lesík houstne, medvídci mizí ve vysoké trávě a za křovím a my pomalu odjíždíme, když za sebou necháváme po obou stranách silnice totální zmatek, krajnici plnou fotografů a střechy vozů obsazené nadšenci. Na medvědí představení jsme vyčerpali snad půlhodinu, ale stála za to.

Co je teď před námi? Sunwapta Pass. Údolí se zužuje, řeka je o něco prudší, náhle dělá silnice zdánlivě nesmyslnou smyčku a pak prudce míří do svahu. Jedna z mála vyhlídek, která nám dovoluje podívat se do údolí z výšky. Hledíme zpět, pod sebou máme lesklou nitku silnice a namodralou stužku řeky, nad námi zataženo a fotografování pokračuje. Apak už je tady průsmyk ve výšce 2035 metrů. Právě jsme opustili národní park Banff a vjeli do parku Jasper.

Národní park Jasper byl založen v roce 1907, má rozlohu 10 800 km2, nadmořskou výšku 1000–3000 m. Je větší než sousední tři NP (Banff, Yoho a Kootenay) dohromady. Tady je soustředěno 70 % nejvyšších hor kanadských Rockies. Štíty mají přes 3000 m a udržují se zde rozsáhlé ledovce, které však již nedosahují velikosti jako před 12 tisíci let v poslední době ledové. Největším z nich je Columbia Icefield (389 km2) ležící na nejvyšším hřebenu mezi vrcholem Mt. Columbia (3747 m) a Mt. Alberta (3614 m). Ročně zde napadne asi 12 metrů sněhu, který se postupně mění na firn a pod dalšími vrstvami nového sněhu se tlakem mění v ledové krystaly. Vzduch je vytlačován a z ledovce se stává masa tvrdá jako skála. Protože leží na rozvodí, natahuje svoje ledovcová chapadla do tří světových stran. Stává se tak prameništěm řek, které směřují do tří oceánů.

Znamená to, že stojíme opět na kontinentálním rozhraní, ale aby to nebylo tak jednoduché, tak za hřebenem, jenž je od nás na západ, všechny vody odtékají do Tichého oceánu. Stojíme tedy na rozvodí tří oceánů, a já jsem přesvědčen, že je to snad jediné místo na světě, které něco takového umožňuje. Ať sleduji atlas odleva doprava a odshora dolů, vždy můžeme sledovat jen rozvodí mezi dvěma oceány. Snad někde v Evropě nebo v Asii musí být kontinentální předěl mezi Atlantským oceánem, Indickým oceánem a Severním ledovým, ale protože v tom dělá trochu paseku bezodtoké Kaspické moře, zdá se, že mé tušení je pravdivé.

Opustili jsme povodí řeky North Saskatchewan a nyní pojedeme dál podél řeky Athabasca. Ale řeka Athabasca na své pouti k moři stáčí svůj krok k severu, směrem Velké otročí jezero a dál už jako řeka McKenzie do Severního ledového oceánu. Slovo Athabasca ve mně navíc evokuje atmosféru tajemna a odkudsi z hlubin paměti vystupují nádherné příběhy, které jsem čítával v dětství a kde se to hemžilo podobnými exotickými názvy.

Pár obrázků a jedeme dál, levý obzor nám zakrývá horský hřeben, jemuž dominuje hora Athabasca se stejnojmenným ledovcem, na němž lze definovat plochu zvanou Columbia Icefield. Přímo pod nohama máme vodopády Sunwapta Falls, na řece Sunwapta, která se o několik kilometrů dál vlévá do Athabascy. Slovo Sunwapta znamená v řeči indiánů bouřlivá, divoká řeka. Řeka se tady stáhla do úzkého koryta, které se pod ní náhle propadlo a se středně velkým hukotem se vrhá asi o 15 metrů níž. Kus dál je postaven most, který dovoluje fotografovat vodopád zepředu, a drátěné pletivo umožní dojít skoro až k řece, takže mám nádherné detailní záběry vířící vody. Stále však jsem nespokojen, protože odkudsi z hlubin země slyším dunivý hukot a nemohu nalézt jeho zdroj.

Bylo třeba přejít na protější břeh za ostrým zákrutem kaňonu, jistě dvacet metrů hlubokého, a dívat se dolů. Zpod můstku, z úzkého hrdla, vyrážela voda s nevídanou prudkostí, protože jí tady skála nenechala víc než asi dva metry místa. To je spodní vodopád, který vydával ten dunivý zvuk.

Když se vracíme na parkoviště, objevujeme dva totemy. Vůbec si nejsem jist, zda tady stály i před půlhodinou. Mají tradiční ptačí hlavu, jeden používá i křídla. Jsou vysoké asi šest nebo sedm metrů.

Zastávkám není zdaleka konec. Blíží se pátá hodina odpolední, když zastavujeme na Athabasca River Viewpoint. Za sebou máme horu Mt. Kerkeslin (2984 m). Je to taková mohutná pyramida, řekl bych golem mezi místními vršky. Pod sebou široké koryto Athabasca River rozvětvené do četných ramen a tím pádem tvořící větší počet ostrůvků. Většina z nich je porostlá, stejně jako oba břehy, jehličnatými stromy. Za zeleným pásem širokého údolí se na západě zvedá několik vrchů. Lze jich napočítat přinejmenším osm. Úplně vlevo stojí Dragon Peak, hřeben se čtyřmi vrcholy, nejvyšší měří 2940 metrů. Kousek doprava je nádherný dvojvrchol sestávající z pyramidy Mt. Christie (3103 m) a z vykotlaného zubu Brussels Peak (3161 m). Další vrcholy se mi bohužel nepodařilo zaznamenat, ale odpovědně mohu říct, že to bylo nejkrásnější panorama na celé Icefields Parkway. Podle reklamních tabulí i letáků se na tomto místě předpokládá hojný výskyt kamzíků běláků (Oreamnos americanus), zde známých pod jménem Mountain Goat, ale tito savci na nás zanevřeli a rozhodli se jinak.

Přijíždíme ke zlatému hřebu dnešní cesty, která je důstojnou tečkou za všemi přírodními krásami nádherné silnice. Musíme kousek šlapat, ale to není zas takové neštěstí, už jsme si na to zvykli. Po levé ruce máme stále Mt. Kerkeslin, jen se k nám točí trochu jinou stranou. Řeka Athabasca zde náhle tvoří zákrutu v ostrém úhlu a pak mizí mezi skalisky. Její přítomnosti nasvědčuje už jen vysoký mlžný oblak a duha, jež září v paprscích večerního slunce. Voda se propadá do hloubky asi 20 metrů v několika stupních. První je malý, asi dvoumetrový, chvilka relativního klidu, a pak následuje pád do hlubiny, který sleduje z vyčnívajícího skaliska neobyčejně tenký smrk. Athabasca Falls se jmenuje toto místo, lidská ruka nad ním zřídila můstek, takže můžeme sledovat, co to tady příroda vyvádí.

Je to nejmohutnější vodopád na Icefields Parkway. Hluboko pod nohama se točí ve víru asi tři klády. Voda funguje jako dokonalý odkorňovač a odvětvovač, kmeny jsou jasně žluté a nemají jedinou větvičku, dokonce snad zmizely i všechny suky.

Zbývá nám už jen třicet kilometrů do Jasperu. Pilně sledujeme okolní krajinu, pohoří na obou stranách skýtají nádherné výhledy, ale už jsme tak namlsaní, že ani nezastavujeme. V šest hodin večer rozbíjíme tábor ve Wapiti kempu na začátku města Jasper.

Autor: Josef Pecinovský – časopis Cestopisy.

Přidat komentář

Please enter your comment!
Please enter your name here