Delfíni na vysílačku

0
481
Delfíni u Mexika | bennymarty/123RF.com
Delfíni u Mexika | bennymarty/123RF.com
Mote Marine Laboratory je výzkumné centrum mořské biologie na floridském pobřeží Mexického zálivu, ve městě Sarasota. Je to komplex několika budov a mnoha akvárií a bazénů. Pracují tu stovky zaměstnanců, studentů i dobrovolníků. Po mé roční zkušenosti s výzkumnou prací na Hawaji mi byla nabídnuta spolupráce právě s Mote. Nezaváhala jsem. Mým osudem se na chvíli stali delfíni…

Projekt PhD. Randalla S. Wellse – Sarasota Dolphin Research Program (Sarasotský program na výzkum delfínů) běží již 38 let, což z něj činí nejdelší výzkumný program na mořských savcích vůbec. Evidují tu již několik generací delfínů, fotoidentifikace pomáhá určit propojení mezi rodinami i mezi jednotlivci.

Díky shromažďování biologických, zdravotních, populačních a ekologických vzorků, díky vzdělání a osvětě a díky přímé záchraně jedinců v místní nemocnici pro mořské savce (a nejen pro ně) je Mote a její výzkumný tým velmi úspěšným bojovníkem za ochranu a především záchranu populace mořských savců.

Má práce byla zaměřena na delfíny skákavé (Tursiops truncatus). Populace zdejších pobřežních delfínů je velmi početná. Jen evidovaných delfínů v Mote katalogu je přes 900 a každý rok přibývají. A právě jejich identifi kace a následná evidence je mým úkolem.

Ploutev jako otisk prstů

Identifi kace má několik kroků. Na lodi je většinou posádka čtyř až pěti výzkumníků s kapitánem, který má se stopováním delfínů velké zkušenosti. Slovo „stopování“ je opodstatněné, protože to opravdu mnohdy tak je. Každý z posádky má přesný úkol a instrukce. Vše musí klapat podle plánu, protože na pořízení dobrých identifi kačních fotek je jen málo času. Delfíni jsou totiž jako střely.

Nejprve se musí delfíní stádo nalézt. Pokud je hladina klidná, není to až takový problém. Vždy vidíte hřbet lesknoucí se ve slunci. Při horším počasí a s lámajícími se vlnami je to velmi složité. Proto jsou lidé z posádky rozestavěni po palubě tak, aby každý zabíral jen část horizontu, aby měl každý „svůj kousek moře“. Jakmile je skupina delfínů nalezena, vypukne na lodi několikavteřinový zmatek. Já si ještě s jednou kolegyní připravuji foťák – na palubě jsou vždy dva fotoaparáty. Každý fotograf má jednoho zapisovatele. Ke každé fotografi i musí být zapsaná přesná pozice podle GPS, stav skupiny ve chvíli pořízení fotografi e, činnost jedince a spousty jiných informací nutných k dalšímu studiu. Loď udržuje rychlost se skupinou, fotí se až do doby, kdy delfíni „neřeknou konec“.

Na moři se tráví 3–4 dny, zbytek v kanceláři. Práce u stolu je stejně důležitá jako práce na lodi. Identifi kace podle fotografi í je mravenčí práce. Každý nový snímek je podrobně studován pod lupou či naskenován. Poté se delfíni srovnávají s již identifi kovanými jedinci. A tak pořád dokola, dokud nenajdete identickou ploutev. Každá ploutev je totiž jako otisk prstu. Tímto způsobem je možné evidovat místa výskytu jednotlivých skupin či jedinců, periody páření a početí, počty mláďat, zvyky a podobně.

Jsou tu i další způsoby získání informací o chování a zvycích delfínů. Osobně jim říkám „Delfíní rodeo“.

Štítky a vysílačky

Je pátek večer. Schůzka všech zúčastněných. Podle seznamu se shromažďuje veškerý technický materiál. Kamery, foťáky, věci na odebírání biopsie (speciální „pistole“ na odebírání malých vzorků kůže), veterinární materiál na zjištění zdravotního stavu a v první řadě identifi kační štítky, studený dusík a radiovysílačky. Štítky se připevňují pod špičku zadní hrany hřbetní ploutve. Vydrží několik let a mají jednu výhodu. Ať delfín doplave kamkoli a potká se po cestě s dalšími výzkumníky, je kdokoli dalekohledem schopný přečíst identifi kační číslo. Tímto způsobem si jsme schopni po pár letech udělat obrázek o tom, kam plují, v kterých obdobích, s kým se pohybují ve skupině a další velmi důležité informace. Pomáhají v boji za záchranu populací kytovců například vytvořením chráněných území, snížením zplodin produkovaných velkými společnostmi a vypouštěných do vody či snížením objemu lodní dopravy.

Další způsob získávání poznatků ze světa delfínů jsou radiovysílačky či satelitní vysílačky. Taktéž se přidělávají na zadní hranu hřbetní ploutve, ovšem po 6–8 týdnech odpadávají. Bohužel někdy i dříve. Mají speciální aerodynamický tvar, aby nijak nevadily zvířeti v pohybu.

Velícím celé této akce je doktor Randall S. Wells. Ráno začne pro všechny členy týmu pět dlouhých dnů. Tým se skládá z pěti lodí. Dvě provádějí „odchyt“ jako takový, další dvě lodi „stahují kruh“ a pátá loď má na palubě veterinární tým, tedy lidi, kteří připevňují vysílačky a značkují.

Po objevení delfína či dvojice (vždy se odchytává jen 1 až 2 zvířata) a ujištění se, že je to ten pravý kandidát v dobré náladě, se dvě lodě postaví do pozice tak, že na povel jedna loď co největší rychlostí opíše kruh okolo delfína s na zádi zavěšenou vlečnou sítí. Druhá loď jede víceméně v protisměru a delfína nažene do kruhu. Kruh ze sítě se uzavře. „Stahovací“ tým naskáče do vody a síť pomalinku zatahuje. Vše probíhá u pobřeží v hloubce asi 1,5 m a v naprosté tichosti – zamezí se tak zbytečnému stresování zvířete. Když je kruh tak malý, že je delfín všem na dosah, přichází na řadu stabilizační tým. Překročí síť, udělají krok k delfínovi a přesně nacvičeným pohybem uchopí delfína do rukou.

Delfíní rodeo

Náš první den začíná. Blížíme se k prvnímu místu odchytu, všichni již stojí na svých místech a skenují očima hladinu. Jakýkoli záblesk na hladině rozbuší srdce všech. Opakuji si s kapitánem lodi všechny detaily. Naše akce musí být víc než rychlá. Delfíni skákaví jsou schopni dosáhnout rychlosti a 45 km/h. Síť naskládaná na zádi naší lodi je 150 m dlouhá. Opatrnost při výhozu sítě do vody při nejvyšší rychlosti lodi je na místě. Vždy je tu riziko úrazu. Ale to už mé myšlenky přerušuje hlášení z druhé lodi, že delfín se objevil jen kousek od nich. Stavíme se do pozic. Vše je ideální. Delfín je naprosto klidný a v pohodě. Kapitán na mě mrkl. Chytla jsem konec sítě s bójí a čekala na povel. V tu chvíli kapitán „šlápl na plyn“ a zakřičel. „Teď!“ – vší silou jsem vyhodila síť, klekla na palubu a koukala, jakou rychlostí síť mizí ve vodě. Kruh ze sítě byl vytvořen za pár vteřin. V tu chvíli naskákalo do vody osazenstvo dalších dvou lodí. V naprostém tichu začali stahovat síť. Mezitím jsem se spolu s dalšími čtyřmi kolegy dostala do kruhu. Delfín byl stále klidný. Dokonce k nám občas připlul docela blízko, aby se podíval. Asi po 15 minutách byl na dosah ruky. Tohle jsme trénovali snad tisíckrát. Pomalu a hlavně naráz ho chytnout a nepustit. Je tak krásný a klidný. Jako by věděl, že za pár minut bude zase volný. „Teď!“ Všichni jsme udělali krok dopředu a opatrně, ale pevně chytli delfína. Dva u ocasu, jeden za hřbetní ploutví, jeden před ní a poslední u hlavy hlídá dýchání. V tu chvíli se strhlo několikavteřinové rodeo. Všech pět nás viselo na delfínu a zmítalo se mezi pod hladinou a nad hladinou. Neuvěřitelná síla. Důležité je nepustit a vydržet. Delfín se uklidnil. Zklidnil se tep i dýchání. Veterinární tým pracoval rychle – rodeo může začít kdykoli znovu.

Je opravdu zajímavé, jak silní jsou. Pokud by jen trochu chtěli, neudrželi bychom je. Vysílače byly přimontovány, biopsie i veterinární vzorky odebrány. Neméně důležitá část akce je ale i vypuštění delfína. Stále ho pevně držíme. Ostatní se zatím stáhli zpět na lodě. Síť byla vytažena. V momentě, kdy jsme si naprosto jisti, že delfínu nestojí nic v cestě, všichni naráz ho pouštíme a současně ustupujeme o krok zpět. Označený a evidentně šťastný delfín vystřelil jako torpédo. Ještě poslední pohled na delfíní hřbet a zmizel pod hladinou.

Všichni vzrušením výskají a smějí se a objímají se. Je to velký krok na cestě k poznání těchto kytovců. Po dalších čtyřech dnech jsme měli takto označených kolem 25 delfínů štítky, u 30 zvířat byla odebrána biopsie a 5 bylo označeno radio vysílačkami. Po dalších šest týdnů jsme „stopovali“ tyto označené delfíny. Studovali jejich trasy, rodinné svazky i vliv úbytku potravy na populace delfínů zde ve vodách Mexického zálivu. Díky odebraným vzorkům vědci získávají nenahraditelné informace o zdravotním stavu a rodinných propojeních mezi jedinci.

Díky oddanosti a vytrvalosti všech výzkumníků nadace Mote Marine Laboratory jsme se snad posunuli o kousek dál v poznání života pod hladinou. Posunuli jsme snad i své smýšlení a činy, které přímo ovlivňují přežití všeho živého.


Delfín skákavý (Tursiops truncatus)

– délka a váha dospělého jedince: 1,9–3,9 m, 150–650 kg
– šedé zbarvení, robustní tělo s výrazným „zobákem“
– nepohybují se ve velkých skupinách. Vyjímaje hlubinné delfíny skákavé. Ti se občas objevují i ve skupinách po 400–500 kusech
– velice aktivní na hladině (velmi často je vidíme „surfovat“ na vlnách)
– spolupracují při lovu. V některých oblastech spolupracují i s rybáři
– rozšíření v mnoha mořích a oceánech
– jsou typičtí ve svých ohromujících výskocích, které mohou dosahovat až 4m výšky a mezi 8–10 m délky

Autor: Zuzana Slováčková – časopis Cestopisy.

Sdílejte

Přidat komentář

Please enter your comment!
Please enter your name here