Carská honitba v Bělověžském pralese

0
813
Zubří stádo v Bělověžském pralese | pytyczech/123RF.com
Zubří stádo v Bělověžském pralese | pytyczech/123RF.com

Ty hvozdy tu stojí odnepaměti. Litevská knížata a polské krále vystřídali ruští carové, pak novodobí diktátoři a prezidenti. Ti všichni měli k Bělověžskému pralesu zvláštní vztah, jezdili sem odpočívat a lovit. Vždycky bylo co – zubři, jeleni, vlci i medvědi ostatně žijí v tomto nejstarším evropském lese dodnes.

5000 let starý les

Bělověžský prales – dnes národní park – hranice nerespektuje. Část se ho rozkládá na území dnešního Polska, část v Bělorusku. Jde o zbytky původního lesa, který se až do 13. století rozkládal na většině území Evropy, včetně jeho rostlinných a zvířecích obyvatel. Na jiných místech našeho kontinentu pak těžba a přeměna lesů na zemědělskou  půdu a lidská sídliště tvář krajiny zcela změnily. Ne tak v Bělověžském pralese, který i díky tomu, že býval oblíbeným lovištěm vládců této části země, zůstal nedotčen. Odborníci uvádějí stáří tohoto lesa na některých místech na více než 5000 let!

Bělověžský prales v Polsku | aleksander/123RF.com
Bělověžský prales v Polsku | aleksander/123RF.com

Daří se tu druhům charakteristickým pro všechny okrajové části Evropy – severská vrba laponská a smrk stříbrný jsou tu smíšeny se západoevropským dubem zimním, východní část je zastoupena břízou zakrslou. Celkem tu roste 26 druhů stromů, z nichž nejběžnější jsou borovice, smrk, jasan, habr, olše, dub, bříza, lípa a osika. Doplňme ještě nespočetné druhy mechů (přes 260!), kapradin a lišejníků; a téměř neuvěřitelné množství 570 druhů hub. Prales však rozhodně není jednotvárnou houštinou. Nacházejí se tu přírodní mýtiny s rašeliništi, mokřady a loukami. Více než 900 druhů rostlin se stará o to, že Bělověžský prales má své kouzlo ve všech ročních obdobích.

Návrat zubrů

Fauna je v pralese zastoupena více než 10 tisíci druhů zvířat, od těch nejmenších až po důstojné zástupce živočišné říše jinde už nevídané. Nejznámějším z nich a zároveň symbol národního parku je zubr evropský, jehož původní populace tu žily až do roku 1910. Někteří zubři z bělověžského divokého stáda přežili v zajetí a pomalý, ale nadšený chovný program jejich počty zvýšil tak, že již v roce 1939 mohla být některá zvířata vypuštěna zpět do volné přírody. Dnes jich tu nalezneme několik stovek. Na to, abychom tohoto příbuzného amerického bizona spatřili v plné kráse, není třeba bloudit dlouze pralesem. Na obou stranách hranice je zubr k vidění také ve zvláštních ohradách, jimž v Bělorusku říkají „voliéry“.
A právě tady, ve vesničce Kamenjuki, která je také vstupní bránou do běloruské části parku, se s obrovským zvířetem potkáváme poprvé. Nevelké stádo se povaluje v jedné z voliér, a pokud se k plotu přiblíží turisté, zvířata se k nim ochotně přiloudají a  zapózují před fotoaparáty. Když ale v dálce zaslechnou klapot koňských kopýtek, jejich zájem se rázem přesune k dřevěným korytům. Malá kárka tažená koníkem veze snídani, sestávající ze zrní a několika ranců sena. Ačkoli rohy evropského zubra  nepůsobí  tak hrozivě jako u jeho amerického příbuzného, chovatelé ke zvířatům chovají značný respekt a krmení jim podávají z bezpečné vzdálenosti. Svou roli tu hraje nepochybně i váha zubrů, jež se pohybuje mezi 300 až 920 kilogramy!

Ráj divokých zvířat

Bělověžský prales poskytuje útočiště celé řadě dalších živočichů, kteří sice nejsou tak „slavní“ jako zubr, ovšem do evropských lesů patří a jejich přežití závisí na zachování tohoto ekosystému. Nekorunovaným králem zdejších hvozdů je los, jehož parohy mohou mít rozpětí až 2 metry. Samci tohoto kopytníka si váhou nijak nezadají se zubry, velikostí předčí všechny své jelenovité příbuzné. V pralese také žijí medvědi, vlci, rysové, prasata divoká, vydry a bobři. Ornitologové zaznamenali na tomto území 227 druhů ptáků, z nichž 40 je zaneseno v Červené knize ohrožených druhů Běloruska. Hnízdí zde strakapoudové, lejsci, ořešníci, sluky a dravci jako orel, moták lužní či několik druhů sov.

Vlci na stěně i v lese

Se Serjožou, který se svou prdlavou kobylkou objíždí voliéry a obstarává krmení zvířat, se kousek svezeme. Smíme si pohladit losa po jeho zvláštním širokém čenichu, sledujeme, jak se rodinka divokých prasat rochní v bahnitém rybníčku. O svých chovancích mluví Serjoža s láskou a nadšením. Posmutní až u vlčího výběhu. Dvě opelichané samičky a jeden samec se staženým ocasem se smutně plouží kolem plotu, cení zuby a v očích jim chybí ta spokojenost, která je cítit z ostatních zvířat ze zdejších voliér.
„To se jim nemůžeme divit,“ říká Serjoža. „Ty si tady nikdy nezvyknou, vždyť v přírodě obhospodařují desítky kilometrů velká území. Tohle je pro ně jednoduše vězení.“
Serjoža jim hodí dva kusy krvavé flákoty a dodá: „Ale aspoň nevisí na stěně.“
V muzeu u brány parku skutečně visí několik vlčích kůží – památky na slavné doby „ruské ochoty“ v Bělověžském pralese. Samozřejmě je tu k vidění celá řada dalších kožešinových či vycpaných exponátů, ty však Serjožu netrápí, má slabost pro dravce.

Muzeum je, byť na malém prostoru, velmi slušně vybaveno. Nás nejvíce zajímá naučný a fotografický panel vážící se k historii této unikátní přírodní lokality.

Svéráz bělověžského lovu

Režim velmi blízký současným rezervacím byl na území pralesa ustanoven již v 15. století. Nejdříve byl zakázán lov – tedy běžným smrtelníkům – a již v roce 1588 tu byla zakázána těžba dřeva. Ve století osmnáctém se pak „bělověžská puša“ stala loveckým revírem ruských carů. Carský lovecký zámeček dnes leží na území Polska, ovšem od východu na západ vede bývalá carská cesta, po které se lovecké družiny dopravovaly. O tom, jak to při carských lovech vypadalo, si mohou návštěvníci muzea udělat výbornou představu z vystavených fotografií. „Cara na čekané“ obklopovali profesionální lovci, občas se k lovu připojila i carevna… Ačkoli se v té době střílelo po všem, co se východu na západ vede bývalá carská cesta, po které se lovecké družiny dopravovaly. O tom, jak to při carských lovech vypadalo, si mohou návštěvníci muzea udělat výbornou představu z vystavených fotografií. „Cara na čekané“ obklopovali profesionální lovci, občas se k lovu připojila i carevna… Ačkoli se v té době střílelo po všem, co se V divokých letech následujících se kupodivu podařilo výjimečný statut tohoto kousku světa uchovat. V době první světové války tu sice bylo vytěženo 4,5 milionu kubíků dřeva, jádro pralesa zůstalo ale nedotčeno. Již v roce 1939 tu byla ustanovena rezervace, v roce 1991 pak národní park. Od roku 1992 je Bělověžský prales po ochranou UNESCO.

BĚLOVĚŽSKÝ PRALES

> Nachází se na hranici Polska a Běloruska (větší část) a rozprostírá se na celkové ploše 1250 km2.
> Do běloruské části parku se dostanete autobusem z pohraničního města Brest (jehož pevnost a památník v ní rozhodně také stojí za návštěvu). Z bretského autobusového nádraží jezdí autobusy a maršrutky do Kamenjuki.
> Na polském území byl Bělověžský národní park vyhlášen roku 1947, jeho plocha je nyní 105 km2. Část národního parku, konkrétně 47 km2, je pod přísnou ochranou, což z ní činí největší striktně uzavřený les v Evropě. Do těchto chráněných zón parku je přístup možný pouze v doprovodu průvodce. 8 km dlouhá exkurze začíná přímo v obci Bialowiezia.

Autor: Jan Škvára – časopis Cestopisy.

Přidat komentář

Please enter your comment!
Please enter your name here