Indonésie očima ženy – ze zimy do vedra

0
721
Indonéský ostrov Sumatra | nattyptg/123RF.com
Indonéský ostrov Sumatra | nattyptg/123RF.com

Byla jsem unavená a rozrušená zároveň. Za sebou 11 hodin letu z Aucklandu, před sebou pár hodin na letišti v Singapuru a potom už vysněná Jakarta, hlavní město Indonésie.

Cesta uběhla rychle a překvapila mě dobrá úroveň letadla i personálu. Kochala jsem se výhledem z okénka. Stálo to opravdu za to – spousta malých ostrůvků pod námi vypadala jako skládanka. Po pravé straně nás doprovázela majestátní Sumatra. Bylo krásné počasí, modré nebe a modrozelené Jávské moře.
V rozjímání mě přerušil pilot, když oznámil, že se chystáme na přistání. Moje vzrušení dostoupilo vrcholu. Hlavní letiště v Jakartě jsem znala jen z indonéského filmu Ada apa dengan Cinta?, kde bylo supermoderně vybaveno. Očekávání však bylo naprosto mylné a já marně ze vzduchu pátrala po té výstavné budově. Nic, nic než palmy, rýžová pole rozkládající se, kam až oko dohlédlo, a malé přízemní cihlové nebo bambusové domky.
Letiště bylo tmavé, mírně zchátralé a nápisy převážně v indonéštině, žádné světelné tabule. Ucelní přepážky seděl muž, který tam mohl pracovat už od předminulého století, čas šel jaksi mimo něj, zkoumavě si mě změřil a pak se jal důkladně studovat můj pas. Najednou se usmál a já dostala zelenou a mohla konečně okusit toalety na letišti. Připadala jsem si jako Alenka v říši divů, a tak mě ani nepřekvapilo, že toalety jsou staré a bez splachování. V rohu byl kbelík s vodou a nástrojem, kterému říkají mandi (indonésky umývat se, umýt). Je to středně velká plastová „odměrka“ s držadlem. Jednoduše se tím nabere voda a zalije toaleta po použití a zároveň se dotyčná či dotyčný omyje sám. Toaletní papír je velmi vzácný, během svého pobytu jsem tento luxus zakusila jen párkrát. To, že jsem po prvním neumělém pokusu byla celá mokrá, nevadilo. V horkém vzduchu, i když byl vlhký, kupodivu všechno rychle schlo. Inu jiný kraj, jiný mrav – a to o Indonésii platí dvojnásob.
Během cesty z letiště jsem fascinovaně zírala ven. Hltala jsem očima každou budovu, každou rostlinu pro mě tak exotickou. Autobus byl přeplněn lidmi, kteří zase na oplátku zírali na mě. Kamarádi se mi smáli a ukazovali, kde se co nachází. Upoutalo mě a líbilo se mi, že Indonésané mají v oblibě používat jako dopravních prostředků motorky a mopedy. Jsem přesvědčena, že jsou držiteli rekordu co do počtu cestujících na jednom mopedu. Čtyři i pět lidí není výjimkou. Často jsou vidět celé rodiny na jednom mopedu, jedoucí v hustém provozu, kličkující mezi auty, aby zkrátily čas jízdy. Používají šátky přes obličeje, aby se aspoň trochu ochránili před prachem a smogem. Spousta lidí jezdí bez helmy. Naprosto originálně naopak působí muslimské ženy nosící šátky s helmou.
Jakarta je horká a prašná. Hektické velkoměsto, které sami Indonésané nemají v lásce, ale kde jich přesto většina sní o tom, že zde najdou práci. Život neutichá ani pozdě v noci, jen je pro turisty a často i pro tamní obyvatele o něco nebezpečnější než přes den.
Kolem cesty se míhaly obrazy, které ukazovaly střídající se chudinské čtvrti s mrakodrapovou výstavbou. Lidé posedávají nebo polehávají v parnu dne ve stínu všudypřítomných kokosových palem, někteří hrají karty, většina kouří a povídá. Domek na domku, úzké křivolaké uličky a spousty stánků s jídlem, jimž se říká warung. Na první pohled totální chaos bez řádu, všude, kam jsem ale později přišla, mě v tom chaosu uvítali srdeční a laskaví lidé. Jde jen o zvyk, jak žít.

Po krátkém odpočinku mě přátelé vzali na první tradiční indonéskou večeři. Zapadli jsme do malého krámku, který měl za výlohou spoustu misek a mističek se vším možným i nemožným jídlem na dřevěných poličkách. Už při příchodu jsem vyvolala obvyklý rozruch. Dva mladíci nás posadili ke stolu a přinesli hliníkové misky s vodou na omytí rukou. Podle toho, jak se styděli, bych hádala, že jsem byla asi první běloška v jejich krámku, ne-li vůbec první, co viděli. Následovaly ubrousky a spousta talířků s vařeným hovězím, sušenými a pečenými rybami, kuřecím a s dary moře. Mladíci hbitě naservírovali čerstvou zeleninu a chilli omáčky všeho druhu, oblíbenou arašídovou a kokosovou omáčku. Samozřejmě nechyběla bílá vařená rýže – nasi putih, nejdůležitější součást nejen indonéské stravy.
Naložila jsem si na talíř různé pochoutky a jedla po příkladu svých přátel jen pravou rukou, protože levá ruka je v muslimských zemích považována za nečistou (používá se na toaletě). Byl nám podán i vlažný černý čaj, který je ve zdejším klimatu výborný na žízeň a také nepředstavuje teplotní šok pro tělo jako chlazené a ledové nápoje.
Musím přiznat, že první večeři jsem si moc neužila, protože jsem měla na paměti varování doktorů a také že jsem byla celou dobu naší večeře bedlivě pozorována. Statečně jsem si ale brala, co mě Deddy a Aini nabízeli, protože jsem je nechtěla zklamat.

Usnula jsem spánkem spravedlivých v pokoji se šipkou na stropě ukazující na západ, k svatému městu Mekce. Moji přátelé se před večeří pomodlili v mém pokoji, kam si nechali přinést modlitební kobereček, zatímco jsem se převlékala. Tak se mi zdálo o modlení, o jídle, o přeplněných autobusech a o tom, co mě asi čeká v příštích dnech. Jakarta venku tiše předla a já cítila spokojenost a štěstí, že jsem konečně tady.

Autor: Katka Štolfová – časopis Cestopisy.

Přidat komentář

Please enter your comment!
Please enter your name here