Skončete s diskriminací králíků na Kanárech

0
523
Krajina na Kanárských ostrovech | underworld/123RF.com
Krajina na Kanárských ostrovech | underworld/123RF.com
Kanárské ostrovy – nejjižnější, nejodlehlejší, nejvíce sopečný a co se flóry a fauny týče jeden z nejzvláštnějších kousků Evropy. Pokud rostliny nejsou endemické, jsou alespoň nezvykle velké, nebo naopak malé. A zvířata? Kdo hledá milé „chlupáčky“, původem z Kanárských ostrovů, nenajde je. Jediným původním savcem jsou netopýři. O to víc je ptáků, hmyzu a dalších zvířátek, které většina lidí zrovna doma chovat netouží.

O přivandrovalce nestojíme

To ale neznamená, že by nic jiného na ostrovech nežilo. Zvířata jsou vynalézavá, a pokud je lidé přímo sami nepřivezli, nějakým způsobem se na Kanáry propašovala (například myši a krysy). Pak ovšem mají trochu smůlu, příliš se o nich nemluví. Obyvatelé jednotlivých ostrovů totiž považují za místní, tedy domorodé, jen ty, kteří se na jejich ostrovech narodili. Místňák z Lanzarote tak například obyvatele sousedního ostrova Fuerteventura považuje za cizince stejně jako Němce nebo Španěla z pevniny. Tentýž postoj se vzhledem ke zvířatům odráží i v informačních a návštěvnických centrech jednotlivých národních parků.

Savcem, kterého ve volné přírodě všech Kanárských ostrovů nejčastěji uvidíte, je malý hnědý králík (i když se možná jedná o endemického malého zajíce, na Kanárech člověk nikdy neví). V každém případě je to zvíře vypadající jako dětský plyšák a jeho přemnožení, které by postihlo ostrovy stejně jako Austrálii, brání jen nedostatek vegetace. Nemají totiž přirozeného nepřítele, protože největší kanárskou šelmou je jiný cizinec – kočka domácí. A pro tu by byl i malý králík příliš velké sousto. I když jsou návštěvnická centra dobře a odborně udělaná, králíci jakoby neexistovali. „Proč o nich nepíšete?“ ptali jsme se. „Ále, ty nejsou odsud,“ mávli nad nimi rukou. O to víc se v centrech soustřeďují na flóru a u center najdete i malé botanické „zahrádky“, kde je každá travička pečlivě označena tabulkou.

Roztomilí žebráčci

Je paradoxní, že nejvíc zvířat jsme potkali na dvou nejsušších ostrovech – Lanzarote a Fuerteventuře. Možná to ale bylo způsobené tím, že na západněji ležících ostrovech, kde alespoň trochu prší a kde jsou (alespoň trochu) lesy, mohou zvířata před lidmi utéct a nejsou na nich tak závislá, co se potravy týče.

Nejzajímavější byla malá veverkovitá stvoření na Fuerteventuře. Před dvaceti lety prý někdo vypustil do přírody jeden pár. Díky nedostatku predátorů se veverky začaly rychle rozmnožovat a veverkové explozi zabránil jen nedostatek potravy, který veverky vyřešily po svém. Stáhly se k parkovištím u turistických vyhlídek – dřív než lidé stačí vystoupit z vozu, před autem jim panáčkují veverky. Nejen panáčkují, lezou do tašek, po nohou, nechávají se krmit z ruky.

Stejně intenzivně žebraly na jednom parkovišti na Fuerteventuře vrány, které dokonce zobaly z ruky. Víc nás ale dostaly žebrající ještěrky na ostrově El Hierro. Krajina na západě ostrova okolo majáku La Orchilla je sopečně holá a pustá ještě víc než na Lanzarote (i když o kus dál pokrývá svahy řídký porost poměrně velkých pryšců). Posadili jsme se na černé lávové kameny, namazali si rohlíky a prázdnou plechovku od paštiky položili na zem. Postřehli jsme rychlý pohyb – konzervu právě vylizovala malá ještěrka. Pak s pískáním vyhnala svou hladovou kolegyni, vrátila se a vzala si z ruky nabídnutý drobek rohlíku. „Ať tu paštiku něčím zají,“ říkali jsme si.

Z přírodovědeckého hlediska jsou mnohem zajímavější obří ještěrky, kterým je věnováno terárium v zátoce El Golfo u „Ecomuseo de Guinea“ (je nejstarším muzeem svého druhu v celém Španělsku). Kdysi prý žily na El Hierro 120 centimetrové ještěrky, které byly ještě před rokem 1974 považovány za vyhynulé. Ke zmenšení počtu přispěli původní obyvatelé Guančové, kteří je jedli, i novodobí vášniví sběratelé. Až díky iniciativě jednoho německého vědce odchytl místní pastevec v horách první exemplář a později bylo objeveno několik dalších párů. Začalo jejich intenzivní navracení do přírody, dnes jich žije volně okolo tisíce a každá je očipovaná. V centru žije 15 samců, nejstaršímu je 32 let a měří 65 cm. Proč jim ale v rámci propagace trochu nepřidat? A tak se v průvodcích stále píše o až metr a půl dlouhých gigantických ještěrkách z El Hierro. Nevadí, úctyhodných je i 75 cm, což je doposud největšíznámá herreňská ještěrka.

Neohlášené a nezvané návštěvy

„Díky naší zeměpisné šířce a našem teplému a vlhkému klimatu není neobvyklé, že nás navštěvuje různý hmyz,“ ocenila jsem poctivost vedení čtyřhvězdičkového hotelu, který vznešenými slovy přiznal, že se občas mohou objevit švábi. My je viděli jen jednou na El Hierro, při noclehu na piknikovacím místě (tzv. area recreativa), kde se setměním vyrazili dokončit sanitární úklid lidmi již pečlivě uklizených a vymetených grilů. Asi mají na čistotu a hygienu svůj vlastní švábský názor.

Ne všechen hmyz je nežádaný a zaháněný. Na suchých ostrovech, jako je Lanzarote nebo Fuerteventura, se v 19. století rozvinulo pěstování zvláštní „mšice“, červce nopálového, z jehož sušených tělíček či sušených tělíček jeho larev se vyrábělo vysoce žádané karmínové barvivo. Červci žijí na jednom druhu opuncie a jejich přítomnost se pozná podle bělavého potahu, jenž vypadá trochu jako nízká chlupatá plíseň. V malém měřítku, např. v kosmetice, se používá i dnes, ale jeho pěstování ve velkém skončilo s nástupem chemických barviv a znamenalo to dost velkou ránu pro ekonomiku mnohých ostrovů. Nejvíce se o červci dovíte na Lanzarote, kde vám některé cestovní kanceláře dokonce zprostředkují i malou předváděčku sběru mšic speciální „sběračkou“.

K malým neohlášeným návštěvníkům z říše rostlinné patří zvláštní druh houby, která se usadila v nádržích na vodu. Protože na ostrově Lanzarote nebyl dostatek pramenité vody, využívalo se vlastností této houby zvané saltón, která dokázala čistit dešťovou vodu zachycenou do nádrží a přeměňovat ji na pitnou.

V suché kamenité krajině jsme čekali i méně žádoucí zvířenu – škorpióny, hady, pavouky. Nic. Ptali jsme se. „Nic jedovatého tady není, naše příroda je dokonale bezpečná,“ tvrdili odborníci i laici. „Jen,“ dodali ti poctivější, „na Tenerife někdy v roklích někdo občas vypustí nějakého hada, na západě El Hierro jsou vzácně na pastvinách pod kameny trochu jedovatí pavouci a v kaldeře v národním parku Taburiente na La Palmě můžete pod kameny objevit jedovatou stonožku, tedy když budete mít hodně štěstí.“ Asi jsme měli smůlu, nic podobného jsme neviděli, a tak jsme na suchých stráních spali bez obav pod širákem a uvažovali, jestli podobné informace nemají jen zvyšovat turistický adrenalin.

Východní speciality

Specialitou východních ostrovů, tedy Lanzarote, Fuerteventury a Gran Canarie, jsou velbloudi dromedáři, dříve užitková domácí zvířata, která byla na ostrov dovezena z Afriky přibližně v 16. století. Něco málo z jejich historie uvádí malé info centrum u národního parku Timanfaya na Lanzarote v místě, kde velbloudáři se svými zvířaty čekají na velkém parkovišti na své zákazníky (aby se sedla nesesouvala, jsou lidé vyvažováni pytli s pískem).

Projížďka monotónní dunovitou sopečnou krajinou je dost silný zážitek a lanzarotští velbloudáři určitě neprodělávají (na tom se shodují všichni místní). Několik stovek velbloudů žije ve speciálních stájích ve vesnicích Yaiza a Uga západně od Timanfaya. Za nového velblouda zaplatí velbloudář od 3 500 do 5 000 eur. Mimo projížďky (za 15 minut zaplatíte 10 eur) je můžete potkat i ve volné krajině, když karavana následuje svého majitele na odpočinek do stáje – celý den nepracují, střídají se. Na konci 60. let byli ještě běžně vidět v zemědělství, tehdy přijíždělo na ostrov jen necelých deset tisíc turistů ročně a přes polovinu lidí pracovalo v rybářství. Dnes je turistů milión a velbloudi i 90 % obyvatel pracují v turistickém průmyslu.

Domácím zvířetem, které nezměnilo své postavení, jsou kozy. Na ostrovy je pravděpodobně přivezli už první původní obyvatelé Guančové, a protože kozám stačí málo, žijí ve velkém na ostrovech až dodnes. Mladí samci se zlikvidují na maso, samice se pěstují na mléko pro výrobu proslaveného kozího sýra majorero. Nejlepší pochází z Fuerteventury a ochutnat můžete mnoho druhů, od měkkého, krátce zrajícího s výraznou kozí příchutí, až po vyzrálý, tvrdý, který tuto typickou příchuť ztratil. Na ostrově žijí kozy buď volně a majitelé je jednou denně jezdí přikrmovat směsí granulí a kukuřice, nebo v halách, jež si svou velikostí v ničem nezadají s kravíny. Zdálo se nám, že společný život pod střechou naučil kozy být potichu. Jediné zvuky vydávalo malé kůzle, které se vyšplhalo na výrobní linku a nemohlo pryč, a pávi, kteří na zahradě kozí farmy žili.

Psí život

Psi jsou na Kanárech jako ve většině jižních států trochu chudáci, i když část kanárských je na tom trochu lépe.

Na vesnicích pobývají na plochých střechách, kde mohou volně pobíhat a nečekaně na vás odkudsi z oblak zablafat. Lovečtí psi jsou na tom ovšem většinou dost špatně. Sice jsme na několika místech viděli velké neoplocené části krajiny označené cedulkami jako cvičiště loveckých psů, ale převážně jsou uvázáni na řetězu u různých bud a jejich štěkot zní spíš žalostně než vztekle nebo vesele. A tak i když prý Kanáry mají své jméno od latinského Canis – psi, zdejší čtyřnozí přátelé člověka z toho žádnou výhodu nemají.

Autor: Irena Páleníčková – časopis Cestopisy.

Přidat komentář

Please enter your comment!
Please enter your name here